Mít z někoho „motýlky v břiše“ je už samo o sobě dost komplikované. Když se k tomu ale přidá úzkost, je to recept na zmatek, paniku a možná i trochu potu. Znám to moc dobře. Život se zkrátka zamotá o dost víc, když se mi někdo líbí. A abych to trochu ulehčila sobě i ostatním, sepsala jsem 7 signálů, že se někomu líbíte, i když má úzkosti a neumí to dát najevo.
Když se úzkost zamiluje: 7 signálů, že po tobě někdo touží (a neví, jak to dát najevo)
1. Potřebuju tvoje ujištění
Když se mi někdo líbí, záleží mi na tom, co si myslí a jak se ke mně chová. Nechci, aby to bylo jen jednostranné, takže potřebuju mít jistotu. Stejně jako každý, i já už jsem se spálila, ale moje úzkostná mysl je přesvědčená, že se to bude opakovat. I malé nedorozumění se může nafouknout do obřích rozměrů, takže ujištění dokáže ušetřit spoustu stresu, pokud se ho odvážím zeptat.
2. Dávám velký pozor
Úzkost mě udržuje ve střehu, takže mám tendenci být detailní ve všech oblastech života. Zvlášť když mi na něčem záleží, jsem ochotná věnovat čas a energii tomu, abych se v tom ponořila co nejhlouběji. To samé platí i pro lidi: když mě někdo zaujme, pozorně poslouchám, co říká, a snažím se zapamatovat si, co má rád a v co věří. Někdy se bojím, že jsem až moc pozorná, nebo že působím zoufale, ale vím, že tahle pozornost k detailu je prostě můj způsob, jak projevuju náklonnost.
3. Nejdou mi slova přes pusu
Když jsem v blízkosti někoho, kdo se mi líbí, proměním se v nervózní trosku: vrtím se, potím a slova mi nedrží pohromadě. Vím, co chci říct, ale i já sama se občas ztrácím v tom, co říkám. Nikdy to není stejné – někdy špatně vyslovím slovo, jindy popletu celou větu. Stává se mi to i v jiných situacích, ale nikdy to není tak markantní, jako když mluvím s někým, kdo mě zajímá… jak jinak.
4. Řeknu ti, když mám úzkost
O svém duševním zdraví mluvím otevřeně, ale zároveň jsem si ho hodně střežím, zvlášť v danou chvíli. Radši se omluvím a projdu si tu úzkostnou horskou dráhu sama, pokud tě opravdu nechci pustit k sobě. Prosím, neber si to osobně, pokud mi trvá týdny nebo i měsíce, než se otevřu; úzkost mě nechává ve zranitelném stavu, na který ne každý reaguje dobře. Je snazší být sama, ale jsem ochotná na tom pracovat, pokud mi ukážeš, že jsi ochotný pracovat taky.
Moderní média dokážou romantizovat duševní nemoci do nekonečna, ale pravda je taková, že úzkost není nic hezkého. Hoří mi obličej a potím se jako blázen, když jsem ve stavu „bojuj nebo uteč“, a upřímně, je to trapné. Nedokážu se na nic jiného soustředit a bojím se, že si toho ostatní všimnou. Zabývám se tím, jestli moje červenání neprozrazuje můj úzkostný stav, ale většinou se trápím zbytečně. Každý je občas nervózní; častěji než ne nejsem jediná, kdo má zpocené dlaně.
5. Vystrčím se z komfortní zóny
Nestává se mi často, že ruším plány nebo se pouštím do něčeho nového. Rutina uklidňuje mou úzkost víc než jakákoli pilulka nebo rozhovor, ale radši strávím čas s někým, kdo se mi líbí. V dobrý den se dokonce úzkost promění ve zvědavost. Zkoušení nových věcí může být vyčerpávající, ale jsem mnohem ochotnější vystoupit ze své komfortní zóny, pokud půjde se mnou někdo, kdo se mi líbí. Trocha vzrušení může být neuvěřitelně motivující!
6. (Pře)mýšlím, tedy jsem
Tohle možná není vlastnost, které si ostatní všimnou – vlastně doufám, že si jí nevšimnou – ale moje mysl pracuje neustále. Nespím kvůli každodenním starostem, které mi dokola kolují v hlavě, takže si dokážeš představit ten chaos, který nastane, když mi záleží na někom, kdo o mě možná nemá zájem. Rozebírám každé slovo, které řeknu, každé slovo, které řekneš ty, každé gesto, které uděláš, každou otázku, kterou položíš… nikdy to neskončí.
Zdroje citované článkem: