Pamatujete si ten pocit, když slunce konečně prorazí mraky po dlouhém, šedivém období? Sáry příběh je takový sluneční paprsek. Je to příběh o tom, jak se z hlubin duševní tmy dá vyšplhat zpět na světlo. A víte co? Není to jen pohádka pro lepší spaní. Je to skutečné, syrové a inspirující.
Z temnoty na světlo: Sáry cesta z pekla duše
Sára, křehká duše z aljašské divočiny, se na první pohled zdá být jako každá jiná mladá žena. Miluje knihy, běhání, focení, koně, a v zimě ji najdete brázdit sněžné pláně na sněžném skútru. K tomu všemu přidá šálek dobré kávy a je v sedmém nebi. Jenže pod touhle idylkou se skrýval boj, který si neumíte představit. Boj, který ji málem zlomil.
Když se diagnózy sypou jako sníh
Deprese, panická porucha, generalizovaná úzkost, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy… Zní to jako učebnice psychiatrie, že? Sára si tím vším prošla. Ale co je nejdůležitější – ona to přežila. Poslední panický záchvat měla před měsíci. Depresivní epizody se už nevracejí tak často. A co je nejvíc povzbuzující, dokáže věci dělat sama, i přes úzkost. Sáře se dokonce daří držet se zpátky od sebepoškozování, „Mám jen čtyři relapsy za poslední dva roky, a to už je pět měsíců od posledního,“ říká. Ví, že predispozice má po rodičích a že hodně ran ji zasadily i toxické vztahy. „Bývalí partneři mě psychicky, emočně i fyzicky týrali. Manipulovali se mnou a hráli se mnou hry, donutili mě dělat věci, které jsem nechtěla,“ svěřuje se. No a ty nešťastné poznámky na její postavu, které slýchala od rodiny a spolužáků, i když nikdy neměla nadváhu, ji dovedly k poruchám příjmu potravy.
Cesta k uzdravení: Krok za krokem
Víra v Boha jí pomáhá, a to otevírání se lidem, to je taky ohromná úleva. Po tom všem je teď Sára pozitivní, sebevědomá a dává si pozor na to, jak jedná s ostatními.
Sára je důkazem toho, že z pekla duše se dá dostat. A jak to dokázala? Nečekejte zázračnou pilulku. Je to kombinace terapie, podpory blízkých a neuvěřitelné vnitřní síly. Dřív, než se Sára dostala k psychoterapeutovi, ji mamka vzala už v 15 k sestře kvůli panickým atakám, a ta jí napsala Zoloft. V sedmnácti přešla k terapii a léky vysadila. Terapii už teď taky nepotřebuje, teda jenom „kdyby něco“, protože se jí hodně polepšilo.
Symptomy pekla
Deprese: „Cítila jsem obrovský smutek nebo otupělost. Na ničem mi nezáleželo a nebyla jsem schopná se pohnout. Hodiny jsem ležela v posteli a zírala do zdi, nebo brečela bezdůvodně. Byla jsem přesvědčená, že mě nikdo nemá rád. Většinou jsem nespala, ale občas jsem prospala i dvanáct hodin v kuse.“
Panický záchvat: „Návaly horka a zimy, hrozně jsem se potila, cítila jsem obrovskou tíhu na hrudi a nemohla jsem dýchat, hyperventilovala jsem, motala se mi hlava, potřebovala jsem utéct, nekontrolovaně jsem brečela, třásla jsem se, točila se mi hlava. Myslela jsem na to, co všechno se pokazilo a proč, co jsem udělala špatně, proč jsem se do tý situace dostala, proč přeháním, co když si toho všimnou, co když se mi budou smát.“
Úzkostné poruchy: „Pořád jsem se bála, že něco pokazím, strašně jsem si dávala pozor na to, jak vypadám, připadala jsem si tlustá a ošklivá, nervózní jsem byla vždycky, když si mě někdo všímal. Myšlenky se mi vymkly kontrole a zesměšňovaly mě.“
Porucha příjmu potravy: „Nikdy jsem si nepřipadala dost hubená. Naštěstí jsem nikdy nešla tak daleko, jako někteří, ale hrozně jsem se nenáviděla. Schovávala jsem se do velkého oblečení a vyhýbala jsem se zrcadlům, protože jsem si vždycky říkala, že jsem tlustá a ošklivá, ale nemohla jsem se na sebe přestat dívat a hledat na sobě chyby.“
Když slova nestačí: Sebepoškozování jako volání o pomoc
Pět let se Sára sebepoškozovala. Jednou se dokonce pokusila o sebevraždu, ale naštěstí se včas vzpamatovala. „Nemohla jsem opustit svýho psa a koně, ani to udělat rodině, nechtěla jsem, aby si mysleli, že jsem se zabila kvůli nim. A taky jsem se bála toho, co bude potom,“ říká. A právě tyhle zvířecí a rodinné pouta ji držely nad vodou. Drží ji doteď.
Uzavřela se před světem. Přátelé, kteří to pochopili, se jí snažili zůstat nablízku. S rodiči to bylo horší. Když se jim svěřila se svou sociální úzkostí, odbyli ji. „Cítila jsem, že nad ničím nemám kontrolu a že ať se snažím, jak se snažím, všechno dopadne špatně,“ svěřuje se.
Cesta zpět: Odvaha, terapie a nový životní styl
Potom, co se řezala třeba pětasedmdesátkrát denně a jedla jenom málo, se Sára rozhodla jít na terapii, protože nezvládla promluvit na hodině komunikace. Naučila se tam zvládat emoce. Zapisovala si, co ji spouští, a připravovala se na to. Říkala si, co si má myslet, aby to ustála a místo řezání volala klukovi, četla si bibli, modlila se, šla běhat nebo se mazlila se psem. Pomalu rozšiřovala hranice toho, co zvládne. Lidi, co jí pomáhali, s ní probírali situace a podporovali ji.
Sářina zpráva pro vás
Největší lekce, kterou si Sára odnesla? Otevřít se druhým a věřit, že Bůh jí dá klid. Její pohled na svět se změnil. Je pozitivní, sebevědomá a dává si pozor na to, jak se chová k ostatním. A co by vzkázala těm, kteří se potýkají s duševními problémy?
„TO, ČÍM PROCHÁZÍTE, JE PLATNÉ! Najděte si někoho, komu věříte, a svěřte se mu. Prosím, prosím, prosím, nehledejte úlevu v sebepoškozování. Jenom to zhorší situaci. Vím, že si ne každý myslí, že jsou terapeuti dobří, ale zkuste to aspoň na tři čtyři sezení, než to vzdáte.“
„Vždycky se dá najít pomoc, a když trpíte duševní nemocí, neměli byste to odkládat a doufat, že se to zlepší samo. A i když dostanete léky, vždycky je to vaše volba, jestli je budete brát. Pomůžou vám, když jim to dovolíte, a většinou je neberete do konce života. Vyrovnají vás, abyste se naučili, jak se s tím vyrovnávat bez nich. Jsou jako fyzioterapeuti, co přeškolí váš mozek, jak má pracovat.“
Sára je silná a ušla dlouhou cestu. Pomozte mi to šířit dál a sdílejte její příběh.
Zdroje: (překopírujte sem zdroje citované původním článkem)