Pamatujete si na to ticho? To, které prořízlo dětství jako nůž máslem, a nikdo si toho nevšiml? Nebo spíš nechtěl všimnout. To je totiž emocionální zanedbávání. Není to rána pěstí, je to spíš… absence náplasti na bolístku, která si o ni říkala.
Neviditelná zranění: Jizvy, které si dětství vyrylo do duše
Každé dítě touží po lásce, po pochopení, po tom, aby ho někdo bral vážně. Co se ale stane, když se téhle základní potřeby nedostává? Jak se to podepíše na jeho životě? Jedna taková „oběť“ – i když to slovo nemá ráda – se s námi podělila o své pocity a zkušenosti.
Jaké to je být emocionálně zanedbávaný?
V dětství jsem se cítila neskutečně osamělá. Když jsem se snažila svěřit s problémy ve škole, nebo s čímkoliv, co mě trápilo, dostala jsem jen pohled, který říkal: „Nehraj si tady na malou. Máš zbytečné starosti.“ Ale já malá byla! A hledala jsem pomoc. Pro moji rodinu to byly malichernosti. Možná byly malé, ale já byla malá taky. Nikoho nezajímalo, že mě šikanují. Neměla jsem komu se svěřit, kdo by mě ochránil. Takže jsem jen brečela v koutě, nebo to v sobě dusila. A pak se narodil bráška. I té trošky pozornosti, co mi zbývala, ubylo. „Běž si hrát! Chovej se jako starší!“ Pořád jsem slyšela, ať nedramatizuju, ať nechci tolik pozornosti.
Co je špatného na tom chtít pozornost rodičů? Není to to, co chce každé dítě? A nemám snad právo žárlit, když vidím, jak nový přírůstek dostává všechnu lásku a péči, zatímco já nic? Když jsem brečela, říkali mi, ať nejsem hloupá. Když jsem byla naštvaná, nesměla jsem to dát najevo, jinak mě trestali ignorováním. Byli neustále kritičtí a nikdy nebrali moje emoce vážně.
Důsledky emocionálního zanedbávání v dětství
Po pár letech jsem to vzdala. Zvykla jsem si na samotu. Spoléhala jsem se sama na sebe. Ale na ty „hloupé dětské problémy“ jsem neměla lék. Dusila jsem je v sobě. Měla jsem pocit, že se mnou něco není v pořádku. Že přeháním. Že ostatní děti si z problémů nedělají takovou vědu. Cítila jsem se prázdná a bezcenná. Uvěřila jsem, že potřeby rodičů jsou důležitější. Oni mají právo křičet, hádat se, vyjadřovat se svobodně. Bylo mi čím dál tím těžší rozpoznat vlastní potřeby a prosazovat je. Když jsem je přece jen vyslovila a dostala jsem „ne“, prostě jsem odešla. Můj mozek už to normalizoval, automaticky očekával zamítnutí. Zvykla jsem si na to, že ta „emocionálně potřebná“ část mě je neustále odmítána.
Důsledky emocionálního zanedbávání v dospělosti
A tenhle boj se táhne se mnou doteď. I jako dospělá mám problém rozumět svým emocím a věřit jim. Těžko se mi vyjadřuje jasně, těžko se mi identifikují vlastní pocity. Pořád váhám, rychle měním názory. Říkám si: „V pohodě, bez toho se obejdu. Vlastně to nepotřebuju.“ Nedostatek ocenění a soucitu ze mě udělal perfekcionistku, která chce všechno dělat správně, jen aby se cítila dobře. Když je na mě někdo upřímně milý, děsí mě to. Okamžitě si myslím, že v tom musí být nějaký skrytý motiv, že mě nakonec opustí. Stalo se mi to už tolikrát. A jakékoliv projevy náklonnosti, překvapení, mě vyvádějí z míry. Nesnáším doteky, objetí, lidi, kteří jsou příliš emotivní. Od nikoho nic neočekávám, ani sama od sebe. Těžko navazuji a udržuji přátelství, protože se bojím odmítnutí, zranění, vyčlenění.
Trpím pocity méněcennosti, nízkým sebevědomím, nedůvěrou v lidi. Jsem uzavřená, jak před rodinou a přáteli, tak před partnerem. Nedokážu se před někým rozbrečet, svobodně vyjádřit své potřeby a emoce. Radši jsem sama doma, než abych někam šla. Ve vztahu potřebuju, aby mi partner neustále připomínal, jak moc mě miluje, co pro něj znamenám. Musí mi neustále dokazovat svou věrnost, jinak začnu pochybovat.
A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Každý se s tímhle problémem potýká jinak, záleží na tom, jak velké zanedbávání zažil a v jakém prostředí vyrůstal. Pocity odtržení od světa, neustálý pocit prázdnoty a bezcennosti se těžko zpracovávají, ale každý, kdo zažívá něco podobného, by měl mít odvahu se s tím vypořádat. Protože všichni si zasloužíme být šťastní.