Stalo se vám to taky? Sedíte sami u televize a nějaký ten „celebrita“, co vám zrovna dvakrát nesedí, vypráví vtip. Ani se neusmějete. Jenže o pár let později, v partě přátel, ten samý vtip – a vy se řežete smíchy. Co se to děje?
Smích je nakažlivý: Proč se smějeme i vtipům, které nám vtipné nepřijdou?
Možná vás to překvapí, ale smích zdaleka nezávisí jen na tom, jak moc je vtip vtipný. Neuroložka Sophie Scott tvrdí, že valná většina smíchu má kořeny v sociálních okolnostech. Podle ní se nesmějeme jen vtipům samotným, ale hlavně proto, abychom ukázali ostatním, že jsme je pochopili, souhlasíme s nimi a že nám jsou sympatičtí. Proto se zasmějeme spíš kamarádovi než cizímu člověku, no ne?
Čím mladší, tím náchylnější
Výzkumy ukazují, že čím jste mladší, tím víc je pro vás smích nakažlivý. S věkem se tato náchylnost snižuje. Možná je to proto, že starší lidé už smíchu „rozumí“ lépe. Dokážou rozeznat předstíraný smích od upřímného (díky zkušenostem, že jo?), a proto nemají potřebu na něj automaticky reagovat smíchem.
V roce 2007 testovali vědci pomocí fMRI, jak mozek dobrovolníků reaguje na různé zvuky – pozitivní (třeba smích) i negativní (jako křik). Ukázalo se, že zvuky vyvolávají reakci v premotorické kortikální oblasti mozku, která „pohání“ obličejové svaly k pohybu. A nejsilnější reakci vyvolávaly právě ty pozitivní zvuky. Proto se asi smějeme, když slyšíme někoho vyprávět vtip!
Existují teorie, že smích používali už naši prapředci jako jakési „předjazykové“ gesto, kterým dávali najevo, že nemají zlé úmysly. Takže smích nebyl od začátku pro nás výhodný, ale proto, abychom byli přijati potenciálními hrozbami.
Už v roce 1974 jedna studie prokázala, že lidem připadají vtipy vtipnější, když jsou v partě. To by vysvětlovalo, proč se tak rádi díváme na filmy – postavy nám jsou blízké, máme pocit, že je známe…
Může nám být nakažlivý smích k něčemu dobrý?
Robert Vellington provedl dlouhodobou studii stresových konverzací mezi páry. Zjistil, že páry, které se dokázaly během stresu zasmát, se cítily lépe. Takže smích dohromady může uvolnit atmosféru a stmelit vztah. Paráda!
Studie taky ukázaly, že smích dokáže „odlehčit“ i trapné situace. Když kamarád spadne a vy se mu zasmějete (za předpokladu, že se vážně nezranil), je dost možné, že se začne smát taky. Umět se zasmát sám sobě zkrátka dokáže zachránit situaci a nedopustit úplnou ztrátu důstojnosti.
A teď trochu z jiného soudku. V roce 1962 se v internátní škole v Tanganice začaly tři dívky nekontrolovatelně smát jednomu vtipu. Jejich smích se rozšířil na 95 ze 159 studentů, kteří ho po návratu domů „nakazili“ i rodiče. Jedno dítě se smálo nepřetržitě šestnáct dní! Školu museli dočasně zavřít a smích se rozšířil do okolních vesnic a postihl stovky lidí.
Příčinou byla pravděpodobně masová hysterie, neboli hromadné psychogenetické onemocnění. Předpokládá se, že v pozadí byl skrytý stres – Tanganika čerstvě získala nezávislost a na studenty byl vyvíjen obrovský tlak ze strany učitelů i rodičů.
Takže až se příště budete v nějaké společnosti smát, zkuste se zamyslet, proč se vlastně smějete. Opravdu vám ten vtip přišel vtipný, nebo se jen snažíte zavděčit?
Zdroje citované článkem: