Všichni to známe. Ten moment, kdy se zastavíme a koukáme na svůj život s takovou zvláštní melancholií. Otázky typu: „Co jsem vlastně dokázal/a?“ nebo „Jde to vůbec tím správným směrem?“ se najednou vynoří a my si uvědomíme, že čas neúprosně letí. Někdo to bere jako impulz ke změně, někdo se v tom utopí. Máme pro to ale vůbec slovo?
Torschlusspanik: Když vám život utíká mezi prsty
Možná znáte tu scénu z Klubu rváčů, kdy si hlavní hrdina uvědomuje prázdnotu své existence. Pocit, že se život řítí dál a my s tím nemůžeme nic dělat. V češtině pro to nemáme úplně přesný ekvivalent, ale Němci ano: Torschlusspanik.
Co to vlastně znamená?
Doslova „panika před zavírající se bránou“. Slovo má kořeny ve středověku, kdy se rolníci v panice hnali zpět za městské hradby, aby se vyhnuli nebezpečí číhajícímu venku. Trochu jiný význam, že? Ale zamysleme se nad tím. Není ta „brána“ metaforou našich vlastních limitů? Našeho strachu vystoupit z komfortní zóny? Možná se Torschlusspanik netýká jen promarněného času, ale i promarněných příležitostí.
Jak s tím naložit?
Torschlusspanik nemusí být nutně negativní. Může to být budíček. Připomínka, že život je krátký a je třeba ho žít naplno. Nebojte se vystoupit ze své ulity. Zkuste něco nového. Učte se. Cestujte. Milujte. Chyby se stanou, ale co je život bez nich? Hlavně nenechte tu bránu zavřít úplně!
Zkrátka a dobře, Torschlusspanik je sice zvláštní slovo pro zvláštní pocit, ale možná je to přesně to, co občas potřebujeme slyšet. Takže, co s tím uděláte?
Chuck Palahnuick, author of the novel turned movie, fight club, never got it so right as in the moment he had his main character explain the existential crisis his life was becoming.