Příběhy, které nám život píše, jsou někdy tak temné, že se zdá, že už nikdy neuvidíme světlo. Ale i v hluboké noci se může objevit jiskřička naděje. Dnes vám přinášíme zpověď ženy, která se potýkala s šepotem stínů, ale dokázala se z nich vymanit.
Šepot stínů mě chtěl zničit: Zpověď o cestě z temnoty k naději
Představte si, že slyšíte hlasy. Ne ty, které k vám mluví z okolí, ale ty, které šeptají ve vaší hlavě. Jsou zlověstné, plné lží a nenávisti. Snaží se vás přesvědčit, že jste k ničemu, že vás nikdo nemá rád. A co hůř, vidíte stíny. V koutě oka, v periferním vidění. Šeptají vaše jméno a zdá se, že se k vám blíží.
Když se stíny staly skutečností
To se stalo Anonymní. Žena z Kentucky, která miluje knihy Jamese Pattersona, hudbu a psaní. Jenže její život se proměnil v noční můru. Diagnóza schizoafektivní poruchy, kombinace schizofrenie a bipolární poruchy, nebyla jen nálepkou. Byla to realita plná děsivých příznaků. „Přišlo to jako vlna, která mě smetla a držela pod vodou,“ říká Anonymní o svých depresích. Měnila nálady jako aprílové počasí, a když přišla mánie, myšlenky se jí hnaly hlavou tak rychle, že se nedokázala soustředit. A pak přišly stíny.
Stíny šeptaly její jméno a přesvědčovaly ji, že jí chce každý ublížit. Izolovala se od rodiny a přátel. Svět se pro ni stal nebezpečným místem. Ztratila zájem o věci, které ji dříve bavily. „Nemohla jsem číst, protože to bylo příliš tiché. Když jsem byla sama, pouštěla jsem si hudbu nahlas, abych umlčela ty hlasy,“ vzpomíná.
Krok do prázdna
Deprese byla tak silná, že se Anonymní začala sebepoškozovat. Věřila, že ji všichni nenávidí, a pokusila se o sebevraždu. Naštěstí se jí to nepodařilo. „Když jsem viděla, jak moje sestry pláčou a prosí mě, abych žila, řekla jsem si, že už to nikdy neudělám. Nemůžu snést pomyšlení, že by jedna z nich našla moje mrtvé tělo,“ říká.
Rodina byla otřesena. Domluvili jí terapii, ale Anonymní šla jen jednou. Chtěli na to zapomenout. „Byla jsem ráda, že mě nechávají na pokoji, ale zároveň jsem chtěla pomoc. Jen jsem si to nechtěla přiznat,“ říká. Cítila se uvězněná, zoufalá, paranoidní a osamělá. Měla pocit, že bude pro všechny jednodušší, když se od nich odřízne.
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal, když se Anonymní svěřila rodičům. Začala chodit na terapie a brát léky. Byla to dlouhá cesta, ale začala se cítit lépe. Jenže pak přišly chvíle, kdy si myslela, že už je v pořádku, přestala brát léky a celý cyklus se opakoval. Jednou dokonce skončila v krizovém centru. A když nastoupila na střední školu, všechno se zhroutilo. Panické ataky, stres ze školy – po dvou měsících se vrátila do krizového centra a poté byla hospitalizována na psychiatrii. Rodiče ji nakonec vzali ze školy a učila se doma. „Kdyby mě z té školy nevzali, nevím, jestli bych tu ještě byla,“ říká.
Cesta k uzdravení
Anonymní se naučila, jak svou poruchu zvládat. Bere léky, chodí na terapie, čte, píše a poslouchá hudbu. Její blízcí ji podporují tím, že jí dávají prostor a naslouchají, když potřebuje mluvit. A co se naučila? Že sebevražda je trvalé řešení dočasného problému.
Její rada pro ostatní, kteří se potýkají s podobnou situací?
„Nejste sami. Ať už to víte, nebo ne, existují lidé, kteří vás milují a chtějí, abyste se z toho dostali. Bude to trvat, bude potřeba hodně trpělivosti a podpory, ale nakonec se z toho dostanete silnější a šťastnější. Zvládnete to, slibuju.“
Jsme rádi, že se Anonymní naučila, jak svou poruchu zvládat. S pomocí rodiny bude moci v boji pokračovat. Pomozte nám změnit svět tím, že budete sdílet svůj příběh.