Varování: Tento text má pouze informativní charakter a neslouží k sebeposuzování. Pokud máte jakékoli pochybnosti o svém duševním zdraví, obraťte se na odborníka.
Sebedestrukce jako životní styl? Odhalujeme skryté motivy masochistické poruchy osobnosti
Když se řekne masochismus, většině z nás se vybaví BDSM praktiky. Jenže v psychiatrii má tento termín mnohem širší význam. Poprvé se objevil v roce 1866 v knize Psychopathia Sexualis Richarda von Krafft-Ebinga. Název byl inspirován německým šlechticem a spisovatelem Leopoldem von Sacher-Masochem, jehož slavný román Venuše v kožichu popisuje muže, který prožívá sexuální rozkoš v rukou utlačujících žen. Podobně i termín sadismus, označující někoho, kdo má potěšení z ubližování druhým, byl inspirován markýzem de Sade.
Od sexuální úchylky k poruše osobnosti
Po vydání Krafft-Ebingovy knihy se mnozí učenci pokoušeli koncept dále rozvíjet. Havelock Ellis, slavný sexolog z přelomu století, tvrdil, že masochismus je inherentní ženskému přístupu k sexuálnímu chování, protože žena je při sexuálním aktu „příjemcem“. Muži jsou naopak přirozeně sadističtí, protože jsou během sexuálního aktu „původci“. Ellisovy myšlenky vyvolaly kontroverzi a stigma, které s touto poruchou osobnosti přetrvávají dodnes. No, a ruku na srdce, kdo z nás si někdy nepřečetl něco od Ellise nebo de Sada? Možná je na čase oprášit knihovnu…
Většina psychologů studovala tento termín v kontextu sexuální psychologie a zvláštností. S touto asociací se setkáváme i dnes. Freud se ale snažil roli masochismu pochopit během studia sexuálního vývoje a pokusil se jej od jeho sexuální konotace oprostit. Původně tvrdil, že sadismus a masochismus jsou obráceným projevem stejného neurotického problému, kdy sadismus kontroluje nepřátelské impulsy a masochismus je jejich nevědomou adaptací. To zní zajímavě, že? Co si o tom myslíte vy?
Freud a smrtelná touha
Ve své knize Za principem slasti Freud svou neúplnou definici přepracoval. Argumentoval tím, že masochismus se rodí z internalizovaného přání smrti (thanatos). Jeho interpretace rozšířila koncept a umožnila psychoanalytikům studovat chování i mimo sexuální význam.
Erotogenní, ženský a morální
Freudova pozdější práce, Ekonomický problém masochismu, dala vzniknout třem různým interpretacím masochismu: erotogennímu, ženskému a morálnímu. Právě termín a definice morálního masochismu poskytly základ pro studium a analýzu masochistické poruchy osobnosti. Freudova definice morálního masochismu se týká těch, kteří vyhledávají utrpení kvůli pocitu viny.
Wilhelmu Reichovi pomohly příspěvky Berlinerové, Fromma, Horneyové a Menakerové. I když věřil, že masochismus pochází ze sexuálního instinktu, viděl ho jako sebeobranný mechanismus proti minulým nebo vnímaným nebezpečím, který se projevuje mnoha různými způsoby. Reich byl vůbec zajímavá postava, škoda že se jeho teorie už moc nepoužívají, že?
Když se utrpení stane vzorem
Všechny poruchy osobnosti sdílejí vzorce maladaptivního, opakujícího se a sebedestruktivního chování. Podobně je tomu i u morálního masochismu/masochistické poruchy osobnosti.
Diagnóza? Spíš problém
Americká psychiatrická asociace (APA) zahrnula kritéria pro masochistickou poruchu osobnosti do DSM-3 (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch). Tato kritéria zahrnovala pocity mučednictví a sebedestruktivního chování, indikované alespoň šesti z následujících:
- Setrvávání ve vztazích, ve kterých druzí dotyčného využívají, zneužívají nebo z něj těží, a to i přes možnosti situaci změnit.
- Přesvědčení, že téměř vždy obětuje vlastní zájmy ve prospěch druhých.
- Odmítání pomoci, darů nebo laskavostí, aby nebyl druhým na obtíž.
- Stížnosti, ať už přímé nebo nepřímé, na to, že není doceněn.
- Reakce na úspěch nebo pozitivní události pocity nezaslouženosti nebo obavami, že nebude schopen dostát novým povinnostem.
- Neustálý pesimismus ohledně budoucnosti a zabývání se nejhoršími aspekty minulosti a současnosti.
- Myšlenky pouze na své nejhorší vlastnosti a ignorování těch pozitivních.
- Sabotování vlastních zamýšlených cílů.
- Opakované odmítání příležitostí k radosti.
Kvůli klinickým rysům, které se překrývají s jinými poruchami osobnosti, konkrétně s dependentní a pasivně agresivní osobností, se mnozí psychoanalytici ptali, zda je nutné zahrnovat nová diagnostická kritéria pro masochistickou poruchu osobnosti do DSM.
Kvůli kontroverzi obklopující tuto poruchu, jejím subjektivním kritériím a obtížnosti odlišení od jiných poruch se APA rozhodla tuto poruchu z DSM vyřadit. No, je to dost možný. Myslíte, že je to dobře?
Empatie ano, ale s rozumem
Nicméně, mnozí psychoanalytici věří, že si toto téma zaslouží další studium a pozornost. Ve své knize Psychoanalytic Psychotherapy Dr. Nancy McWilliamsová představuje průvodce léčbou sebedestruktivní poruchy osobnosti. Vyzývá psychoanalytiky a psychoterapeuty, aby si dávali pozor na přehnanou empatii, protože posiluje přesvědčení, že bolest je dobrá cesta k navázání vztahu, aby nestranně pozorovali cenu, kterou za své chování platí, aby se nahlas zamýšleli nad tím, co takové volby motivovalo, a aby nemodelovali masochismus, protože pacient se potřebuje ztotožnit s někým, kdo ztělesňuje vzorce péče o sebe.
Co si z toho vzít? Možná jen to, že bychom se měli mít rádi a snažit se o sebe pečovat. A pokud nám to nejde, nebojme se vyhledat pomoc. Vždycky je to lepší než se trápit sami.
Zdroje
Fuller, M. (1986). *Venus in Furs* by Leopold von Sacher-Masoch. *The Journal of Sex Research*, *22*(1), 124–126.
Ellis, H. (1954). *Psychology of Sex*. New York: Emerson Books.