Introverti… takoví zvláštní ptáci. Jejich představy o zábavě a vnitřní nastavení se leckdy dost liší od jejich extrovertních protějšků. A co víc, spousta běžných situací a interakcí je pro ně energeticky náročná, jako když taháte kočku za ocas proti její vůli. Ale pozor, i když mají introverti spoustu společných zkušeností, každý se s nimi pere po svém. Tak pojďme se podívat na dvanáct situací, které jim dokážou pěkně zamotat hlavu.
1. „Neboj se, buď víc mezi lidi!“
Ach jo, tenhle evergreen. Lidé si často pletou introverzi s ostýchavostí. Malý introvert to slyší pořád dokola a začne si myslet, že je s ním něco špatně, že je slaboch. Když pak konečně pochopí, co introverze vlastně je, a naučí se v tomhle světě plném extrovertů pohybovat, stejně to ostatním nedokáže vysvětlit. Takže radši mávne rukou nad „neboj se“ a jde si domů zdřímnout. Co na tom, že vypadá jako morous.
2. Emaily, postrach introvertů
Psaní formálních emailů? To je pro introverta pomalu horor. Tolik obav, než vůbec něco kloudného napíše! Napsat, přepsat, přečíst, uložit do rozepsaných, zase přečíst, znovu přepsat… a pak se konečně odhodlat to odeslat. A co teprve když čekáte na odpověď! Hrůza!
3. Přemýšlení nad každou blbostí
Interakce tváří v tvář s kolegy nebo známými? To je pro introverta docela zkouška ohněm. Co když řekne nějakou hloupost? Udělá chybu? Nebo dokonce něco vylije? Okamžitě se začne stydět a bude to v sobě dusit. Nebo druhá strana nechtěně něco utrousí a introvert pak bude hodiny (ne-li dny) přemýšlet nad tím, co tím ten člověk vlastně myslel. Přemýšlení nad každou prkotinou je zkrátka Achillova pata introvertů. A když se to rozjede, je to fakt peklo. V nejhorším případě ho pak celý den pronásleduje chmura.
4. Když argumenty nepomáhají
Ještě k těm interakcím tváří v tvář: i když se to neintrovertovi zdá jako banalita, pro introverta je to stresující zážitek. Ví, že by se tím neměl trápit. Racionálně ví, že to pravděpodobně nic neznamenalo. Ví, že ten druhý člověk už na to dávno zapomněl. Ale ta chmura si žije vlastním životem a nedá se jí zbavit. Je jako klíště.
5. Už jen ta představa společenské akce…
Jo, večírek. Velký večírek s hromadou lidí. Už jen ta představa stačí introvertovi k tomu, aby se mu orosil hřbet. Ne že by to bylo úplně strašné, pokud je dopředu informován a má dost času na to, aby se psychicky připravil. Informace o tom, kdo na večírek půjde, kde se koná, jaké bude občerstvení a jak dlouho to potrvá, jsou pro introverta zásadní, aby si mohl naplánovat elegantní a včasný únik. A na to se, s prominutím, může spolehnout jen málokdo.
I když introvert s akcí souhlasí a připravuje se na ni, následující dny prožívá s nervózním vzrušením a vyčerpáním. Chce už to mít za sebou, ale tajně doufá, že se akce zruší. Věřte tomu, že pokud se večírek zruší, budeme se po telefonu snažit znít zklamaně. Ale jakmile zavěsíme, budeme jásat na celé kolo. Pro introverta není nic lepšího než zrušené plány.
7. Jak přežít večírek?
Po příchodu na společenskou akci se introvert pokusí zvládnout všechny nacvičené pozdravy. Pak se nenápadně snaží najít místo, nejlépe někde v koutě, kde se může pohodlně usadit a pozorovat z povzdálí. Místo poblíž přátel a lidí, kteří ho znají a chápou, je dobrá volba, protože ho nebudou nutit dělat něco, co je mu nepříjemné. Může s nimi zůstat až do doby, než půjde domů. A to je obrovský úspěch!
8. Ale ne vždycky to vyjde
Někdy je pro introverta těžké najít na akci lidi, se kterými se cítí dobře. Možná se mu nepodaří navázat konverzaci a skončí někde zahnán do kouta. Začne se cítit úzkostně a vyčerpaně, protože nezapadá, což si vybírá daň na jeho psychickém i emocionálním zdraví. Prostě zdrhnout.
9. Snaží se konverzovat, ale selhává
Výsledkem jsou pocity sklíčenosti, protože ho nikdo neslyší, když mluví. Následují drsné sebekritické poznámky za to, že se vůbec snažil. Příště už radši mlčet.
10. „Proč jsi tak zticha?“
Ve špatných dnech chce být introvert sám a s nikým nemluvit. Někdy to přátelé nechápou a dokonce se urazí, snaží se v něm vyvolat pocity viny a selhání za to, že je nedokáže zabavit. To vytváří napětí mezi introvertem a jeho přáteli. A i když introvert může po sté vysvětlovat, že se mu prostě nechce mluvit, raději to zase zamete pod koberec. Jen aby byl klid.
11. Nepokoj a odpor k sobě samému
Aby introvert nasměroval pocity neklidu nebo odporu k sobě samému, začne uklízet nebo tvořit. Uklidí si pokoj, zamete dům nebo umyje nádobí. Začne s novým koníčkem nebo DIY projektem. V takové dny mu chybí přátelé, ale nechce je obtěžovat svými malichernými problémy. Nechce s nimi mluvit ani se s nimi vidět, ale touží po nějakém znamení, že na něj myslí. Chce slyšet jejich hlas.
12. „Chovej se normálně!“
Ve velkých skupinách, kde se hlas introverta snadno ztratí, raději mlčí a poslouchá, než aby se zapojoval. Lidé si toho všimnou a zeptají se ho, proč je tak zticha, a přátelé se ho někdy snaží přimět, aby se „choval normálně“. Někdy je prostě příliš unavený na to, aby se společensky stýkal, ale chce být v přátelské společnosti. Jeho mlčení ale přitahuje pozornost. Většinou negativní pozornost, jako jsou otázky ohledně jeho mlčení nebo uštěpačné poznámky a komentáře. Kvůli tomu má pocit, že musí vystupovat a vynakládat energii, což často vede k introvertní kocovině. Zase.
Introverti jsou tak trochu jako kaktusy. Dokážeme přežít sami. Daří se nám v samotě. Máme své obranné mechanismy a hromadíme své pocity uvnitř. Ale nejsme všichni stejní. Jaké situace jsou nejtěžší pro vás?
Zdroje:
Původní článek neuvádí žádné zdroje.