Někdy se zdá, že jsme jen odrazem toho, co nás obklopuje. Co vidíme, slyšíme, zažíváme. Vzpomínáte si na tu věčnou debatu o „nature vs. nurture“, tedy jestli jsme formováni spíš geny, nebo výchovou? No, ono to „nurture“ – péče, prostředí – hraje setsakra velkou roli. Jak nás učí, co nám vtloukají do hlavy, to nás prostě ovlivňuje. Když nám od malička říkají, že něco „se nedělá“, a ještě za to seberou kapesný, tak si na to dáme pozor, ne?
Behaviorismus: Když se učení stává osudem
Víte, co je behaviorismus? Takový ten směr v psychologii, co se zabývá tím, jak chování mění odměny a tresty. Skinner, Watson, ti pánové s krysy a holuby. Princip je jasnej: když se chováš dobře, dostaneš piškot, když zlobíš, dostaneš přes prsty. Ale co když je ten „piškot“ vlastně pohlazení a ten „přes prsty“ rovnou facka?
Případ Richard: Když násilí vyryje cestu
Představte si rozhovor s chlapíkem, co necítí lítost, když ubližuje. Prostě mu to je jedno. Zajímá ho jen, kam až může zajít. Psycholog by řekl „Antisociální porucha osobnosti“, ale my si řekněme: co se stalo, že se ten člověk takhle zlomil?
Psychologové dělali s Richardem sérii rozhovorů a zjistili, že jeho brutalita nemá snad žádné hranice. Často tvrdil, že při zabíjení svých obětí nepociťoval nic, a byl jen zvědavý, kam až se může dostat. Psychologové ho diagnostikovali s asociální poruchou osobnosti, která vysvětlovala jeho výbuchy hněvu, nedostatek výčitek svědomí a sklony k násilí.
Co s tím?
Je to vůbec náhoda? Že když je člověk vystavený násilí, tak se sám stává agresorem? Není to tak, že zlo plodí zlo? Zamyslete se nad tím.
A teď to hlavní:
Citované zdroje:
(Zde uveďte citované zdroje, pokud je článek má. Např. jméno autora, název studie, rok vydání atd.)