Depersonalizace jsou „zážitky nereálnosti, odtažitosti nebo toho, že člověk je vnějším pozorovatelem, pokud jde o jeho myšlenky, pocity, vjemy, tělo nebo jednání (např. změny vnímání, zkreslený pocit času, nereálné nebo nepřítomné já, emoční a/nebo fyzické znecitlivění)“ (American Psychiatric Association, 2013). Zatímco derealizace jsou „prožitky nereálnosti nebo odtažitosti vůči okolí (např. osoby nebo předměty jsou prožívány jako nereálné, snové, mlhavé, bez života nebo vizuálně zkreslené)“ (American Psychiatric Association, 2013). Pro mě jsou tyto poruchy děsivé v tom smyslu, že se člověk cítí vyděšený, zmatený a „šílený“. Já osobně začínám disociovat ve chvílích obrovského stresu. Je to neustálý boj mezi ztrátou kontaktu s realitou a bojem o návrat zpět. Zde je můj příběh ztráty kontaktu s realitou:
Probouzíte se s pocitem, že jste jiní, a říkáte si: „Je tento svět skutečný?“, „Je tato existence zábavou pro někoho jiného, kdo se dívá?“. Nic už nedává smysl. Chcete si navždy lehnout na zem a nic nedělat, ale rozhlédnete se kolem sebe, abyste si připomněli, že jste v pořádku. Řeknete si: „Vzpamatuj se“ a vyjdete ven, abyste se postavili světu. Jedete na autopilota a děláte věci automaticky.
Najednou se dostaví pocity zoufalství a beznaděje. Máte chuť panikařit a křičet. Začínáte cítit bolest v rukou, jako by se vám chtěly utrhnout od těla. Vaše ruce už nejsou jako vaše součást. S každou další vteřinou se vám svět zdá vzdálenější. Zároveň na vás mluví lidé kolem vás. S úsměvem přikyvujete, jako byste je poslouchali, ale ve skutečnosti nezpracováváte nic z toho, co říkají. Navenek působíte klidně, nikdo si nevšimne vašeho zoufalství. Ale s každou další vteřinou cítíte hrůzu. Vaše myšlenky jsou stále hlasitější, až je to to jediné, co dokážete poslouchat.
Přemýšlíte: „Je svět hologram?“, „Jsme v programu?“, „Sledují nás mimozemšťané?“, „Jsme mimozemšťané?“, „Pokud je mé tělo jen nádoba, proč jsem tady?“, „Jaký je smysl života?“, „Zdá se mi to?“, „Jsem sjetý a tohle je jen špatný trip?“, „Jsem skutečný?“, „Co je mé „já“?“, „Jsem v multivesmíru?“, „Co je to za dimenzi?“.
Během toho se vidíte navenek, jako byste se dívali na svůj život ve filmu. Snažíte se zůstat při zemi tím, že se dotýkáte zdi, ale to vše jen zhoršuje. Zeď je tak jiná, jako by byla falešná. Podíváte se na své ruce a bolí vás ještě víc, jako by se snažily odletět. Mozek na vás křičí a říká: „Hoď se na zem a nic nedělej. Všechno je to jen ve tvé fantazii, přestaň snít!“. Ale v hloubi duše víte, že to není pravda.
A i když si uvědomujete, že se jedná o poruchu, pochybujete o tom. Začínáte ztrácet kontakt s realitou a to vás děsí k smrti. Propadáte panice, bolí vás na hrudi, jako by vám chtěla explodovat. Vyděsíte se a říkáte si: „Musím do nemocnice?“, „Počkat, když to udělám, co jim řeknu?“, „Nemůžu jim to jen tak říct, bolí mě na hrudi, protože moje tělo není skutečné!“. Nakonec cvičíte jako prostředek, jak zůstat při zemi. Přeháníte to a cítíte se vyčerpaní. Nemáte energii na nic. Vaše mysl vám stále našeptává nepravdivé věci, ale už se s tím nedokážete vyrovnat. A tak se díváte na Netflix, abyste se rozptýlili. Jdete si odpočinout do postele, a když se vám chce spát, vaše mysl zůstává klidná, dokud se neprobudíte, abyste čelili dalšímu dni.
Zažili jste to také? Pokud byste chtěli, abych o tom napsal další osobní příběhy, dejte mi vědět. Také si neváhejte přečíst i tyto příběhy: Úzkost – skutečný příběh a Deprese – skutečný příběh.
Americká psychiatrická asociace. (2013). Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (5. vydání). Arlington, VA: Americké psychiatrické nakladatelství.