Martha žije v Mexico City a má ráda sci-fi, vědu a psaní fanfiction. Miluje progresivní rock a klasické soundtracky. A i když nemá jedno vyloženě oblíbené jídlo, ráda vaří. Jenže Martha je také Trekkie, užívá si mysteriózní filmy a směje se hororům. A snaží se nemyslet na budoucnost.
Martha: Kuchyně zničená manickou epizodou a cesta zpět k životu
Psychiatr diagnostikoval Marthě bipolární poruchu typu I a úzkosti. Prošla také kognitivně behaviorální terapií (KBT). Sama neví, co její duševní onemocnění způsobilo, ale lékaři mají podezření, že by to mohlo mít původ v jejím narození. „Měla jsem se narodit ve středu, ale narodila jsem se až v sobotu. Máma měla potíže s placentou a vážné krvácení. Předpokládá se, že jsem trpěla nedostatkem kyslíku. Doktoři říkali, že bych měla mít dětskou mozkovou obrnu nebo jiné poškození,“ vzpomíná Martha.
Když život ukáže drápy
Bohužel, Martha musela bojovat s vážnými příznaky bipolární poruchy. Během depresivní fáze se čtyřikrát pokusila o sebevraždu a v manické fázi kompletně zničila kuchyň. Doslova. „Ano, celou kuchyň. Vyrvala jsem ze zdi police, regály, dvířka, lednici a sporák. Rozmontovala jsem to na kousky a pak to zase dala do perfektního pořádku,“ říká. Tahle zkušenost jí změnila život, ale její rodina ji miluje natolik, že se jí nevzdává. „Nemají si zasloužit snášet mou nemoc, ale většinou se tomu po jednom z mých ‚locuras‘ (bláznivých momentů) jen zasmějeme,“ dodává Martha.
Každý den ji ale pronásledují černé myšlenky:
„Myslím si, že sebevražda je pro ně nejlepší řešení. Každý den se vyrovnávám s myšlenkou, že moje dcera, její táta a dokonce i moje koťata potřebují někoho lepšího.“
Na dně
Její nejvážnější pokus o sebevraždu byl, když spolykala 95 tablet fenobarbitalu a půl litru whisky. Martha byla 72 hodin v kómatu. „V Mexiku je pokus o sebevraždu zločin (pokus o vraždu prvního stupně), takže pokud ‚selžete‘, jdete do vězení. Pokud se o vás někdo nepostará. V mém případě můj táta a jeden z bratrů podepsali dokument, abych mohla podstoupit psychiatrickou léčbu.“ Následně strávila 3 měsíce v klinice.
Život s cejchem
Tahle zkušenost ovlivnila její vztahy s ostatními. Mnoho lidí se Marthy bojí, takže je pro ni obtížné najít slušnou práci. Je kuchařka, spisovatelka a automechanik, ale musí lhát o své duševní nemoci. „Kvůli tomu jsem přišla o poslední práci. Takže pracuji sama v pekárně a dělám catering.“ Své pečené výrobky prodává na ulici. Má také málo přátel, protože nesnáší lítost. „Jako člověk s bipolární poruchou jsem ztratila právo se zlobit z opravdových důvodů.“ A proto se většinou cítí smutně. Zároveň ale dodává: „Terapie mě naučila vylézt z mých duševních skříní. Vysvětlím to: jsem lesbička, matka, spisovatelka a aktivistka. Moje rodina, zaměstnavatelé a přátelé to vědí. A i když je to ‚Martha proti světu‘, mám moc milující rodinu a pár, ale opravdu opravdových přátel.“
Bod zlomu
Bod zlomu nastal, když byla po neúspěšném pokusu o sebevraždu hospitalizována na psychiatrické klinice. Martha se nemohla vidět s dcerou a cítila se provinile. Navíc jí rodina každý den volala, a tak je nechtěla zklamat. „Spolupracovala jsem s lékaři a brala léky. Také jsem se připravovala na uzdravení stejně jako na horskou expedici; běhala jsem v nemocniční zahradě, abych cvičila. Meditovala jsem a hodně jsem psala.“ Její lékař, bratr, dcera, nejlepší přátelé, bývalý manžel a rodiče jí byli po celou dobu oporou. Ponaučení, které si z této zkoušky odnesla, je ‚Vivir, mata‘ (žít, zabíjí). To znamená žít všemi možnými způsoby, než zemřete. Jediné, čeho lituje, je, že si myslí, že si její dcera zaslouží lepší matku.
Život se změnou perspektivy
I Marthin pohled na život se změnil. „Mnohem víc se směju.“ Zároveň ale říká: „Ale KAŽDÝ, kdo mi řekl ‚Mám tě rád‘, mě rozbil na kousky. Například moje dvě sestry se mnou nemluví. Obě se mě hodně bojí. Ironií je, že moje první sestra zaplatila veškerou počáteční lékařskou péči, kterou jsem měla. Ale snaží se se mnou nemluvit. Dokonce ani o Vánocích.“ I když si Martha myslí, že sebevražda je řešení, snaží se nedovolit, aby ji její duševní porucha tížila.
Rada na závěr?
„Vyhledejte pomoc a odborné poradenství. HNED TEĎ. Váš psycholog vám nepomáhá? Změňte ho. Vaše léky vám nepomáhají? Zkuste jiné. NIKDY NEPŘESTÁVEJTE. Mnoho lidí na vás závisí. Pokud vás někdo nemiluje nebo vám nerozumí, NECHTE HO ZA SEBOU. Zní to hrubě, ale je to pro vaše dobro. Můj bratr a já máme historku, kterou jsme se oba naučili velmi mladí:
Kdysi dávno ztratili dva horolezci v Aconcagui svou expedici. Jeden z nich byl velmi nemocný, trpěl horskou nemocí, a ten druhý ho byl nucen opustit. Ten opuštěný si nechal batoh s jídlem. Ten první běžel do základního tábora bez batohu, protože věřil, že se tak bude pohybovat rychleji. Ale začala sněhová bouře. A mezitím se ten opuštěný plazil, jak mohl, do základního tábora. Setkali se na půli cesty k táboru a díky jídlu si oba zachránili život. Morální ponaučení z této pohádky? Někdy to, co musíte opustit, vám může zachránit život.“