Varování: Tento příběh může být pro některé čtenáře příliš silný nebo spouštějící.
Na dně propasti, na prahu života: Můj boj s depresí a cesta zpět
Deprese je u každého člověka jiná, unikátní. I když prožíváme podobné symptomy, každý z nás ji vnímá po svém. Já s depresí bojuji už od jedenácti let. Možná i dřív, ale nepamatuju si to. Víte, odjakživa jsem se cítila jinak. Jako dítě jsem občas zažila opravdové štěstí, ale jak jsem stárla, štěstí se mi vzdalovalo. Až jsem úplně zapomněla, jaké to vlastně je.
Když život ztratí barvy…
Deprese mě úplně pohltila. Vysála ze mě veškerou motivaci. Už jsem v životě neviděla radost. Život byl bezbarvý, bezvýznamný a prázdný. Tělo jsem měla těžké, jako bych na ramenou nesla monstrum, které mi vysávalo život přímo před očima. Šeptalo mi bludy, zkreslovalo realitu. Opravdu jsem věřila, že si zasloužím trest. Vlastně, když jsem náhodou pocítila trochu štěstí, ovládla mě vina a já jsem si to sama zničila.
Cizinec ve vlastním světě
Postupem času jsem se cítila jako mimozemšťan ve vlastním světě. Jako bych sem nepatřila. Pamatuju si, jak jsem viděla lidi se smát a bavit se, a cítila jsem jen závist. Pořád jsem se ptala sama sebe, proč nemůžu být šťastná jako oni. Část mě se zoufale držela naděje. Až jednoho dne jsem přestala cítit cokoliv. Byla jsem otupělá, žila jsem prázdnotu. Každou noc, když jsem usínala, jsem doufala, že se ráno neprobudím. V touze něco cítit jsem začala se sebepoškozováním a stala se z toho závislost. Měla jsem v pokoji, v batohu i v kabelce všechny možné ostré předměty. Stal se z toho můj lék, abych něco cítila. A když jsem si na to zvykla, lila jsem si na rány dezinfekci. Čím jsem byla starší, tím horší sebepoškozování jsem prováděla. Včetně dušení.
Když se strach promění v zoufalství
V té době jsem měla za sebou už několik pokusů o sebevraždu, ze kterých jsem vždycky vycouvala. Strach z neznáma mě příliš děsil. Až jednoho dne, když mi bylo asi patnáct nebo šestnáct let, jsem se zhroutila. Sama doma jsem vzala flašku prášků a spolykala je, ležela jsem v pokoji. Začalo se mi motat hlava a byla mi zima. Padala jsem do bezvědomí a zase se probouzela. K mému překvapení jsem se probudila až pozdě následujícího dne. Strašně mě bolela hlava, měla jsem obrovskou žízeň. Cítila jsem se dezorientovaně a nevěděla jsem, co mám dělat.
Zlomový bod: Hledání pomoci
Ulevilo se mi, že si toho moje rodina nevšimla, ale zároveň mě to strašně štvalo. Měla jsem pocit, že na nikom nezáleží. Čas plynul dál a já jsem si každý den nasazovala falešný úsměv a snažila se přežít. Nastoupila jsem na univerzitu v naději, že se všechno změní, ale nestalo se. Ale pořád jsem si opakovala, ať bojuju dál, protože jsem nechtěla, aby moje máma a bratr žili zbytek života s pocitem viny kvůli mé sebevraždě. Tak jsem se rozhodla jít k psychologovi a psychiatrovi pro pomoc, protože jsem věděla, že jestli to neudělám, už tady nebudu. Toto rozhodnutí bylo to nejlepší, co jsem kdy udělala. Změnilo to směr mého života k lepšímu.
Svět plný barev
S velkým úsilím jsem začala cítit štěstí. Život už mi nepřipadal jako utrpení. Život má teď barvy, je krásný a já se těším, až si splním své sny. Jednou, nedávno, jsem byla venku, smála jsem se a bavila. A tehdy mi to došlo. Rozbrečela jsem se, víte, ten ošklivý pláč, kdy vám teče i z nosu. Nedokázala jsem ovládnout své emoce, byla jsem ohromená, že cítím štěstí. Nyní studuji psychologii. Napsala jsem knihu, našla jsem svou vášeň, našla jsem skvělé přátele a zahojila staré rány.
Jsem šťastná, že se mi můj pokus o sebevraždu nepovedl, protože jinak bych nemohla vidět tu krásu života. Nezažila bych lásku a opravdové přátelství. Nepotkala bych všechny ty úžasné lidi ve svém životě. Nedokázala bych porazit svou depresi. Zranila bych svou rodinu, kdybych to udělala. Deprese změnila můj pohled na život. Nyní se těším z maličkostí, jako jsou východy slunce. Proč? Protože jsem tolik vytrpěla, vím, že když nezůstanu ve střehu, depres mě zase přepadne a srazí mě dolů. Ráda o sobě přemýšlím jako o válečnici.
Na závěr:
Doufám, že můj příběh vás inspiruje k tomu, abyste bojovali dál za život. Bojovali za své sny. Bojovali za lidi, které milujete. A pamatujte:
„Štěstí lze nalézt i v těch nejtemnějších dobách, pokud si člověk vzpomene rozsvítit světlo.“ – Albus Brumbál, Harry Potter a vězeň z Azkabanu