Haruki Murakami se jednou ptal: „Proč musí být lidé tak osamělí? Jaký to má smysl? Miliony lidí na světě, všichni touží, hledají u druhých uspokojení, a přesto se izolují. Proč? Byla Země stvořena jen k tomu, aby živila lidskou osamělost?“ A má pravdu. Pokud je život jen naplněn samotou, těžko se na něco těšit. Těžko najít nějaký smysl.
Samota: Proč se v ní ztrácíme a jak najít cestu ven?
Samota. Slovo, které v nás vyvolává různé pocity. Pro někoho je to chvíle klidu a usebrání, pro jiného synonymum prázdnoty a smutku. Ale proč se v té samotě někdy tak ztrácíme? Proč se nám zdá, že z ní není úniku?
1. Když se naše ideály o vztazích rozcházejí s realitou
Samota není to samé, co být sám. Můžeš se cítit osaměleji v přeplněné místnosti, než když stojíš sám na střeše a díváš se na světla města. Všechno je to o tom, jak přemýšlíme a jak vnímáme náš vztah se světem. Pokud si myslíš, že jsi „mimo“, je pravděpodobné, že i tvoje interakce s ostatními budou méně angažované. Když se naše vztahy neshodují s našimi ideály, přichází zklamání, ale rodí se i samota. Jak se říká, „Není všechno zlato, co se třpytí,“ a to platí i o vztazích. Často si idealizujeme, jak by věci měly být, a realita nás pak nemilosrdně srazí na zem.
2. Negativní zkušenosti z dětství nás mohou naučit chování, které brání našemu spojení se světem
Pokud jsi vyrůstala s hněvivým rodičem, možná tě to naučilo být potichu a stahovat se do sebe, aby si na sebe upozorňovala co nejméně. Když se cítíme odmítnuti rodiči nebo opatrovníky, kteří s námi nepěstovali zdravé vztahy, těžko důvěřujeme a otevíráme se zbytku světa. Můžeme být podezřívaví, když se k nám ostatní snaží natáhnout, obávaje se, že nás jednoho dne zklamou, zraní nebo opustí. Takže můžeme skončit s mentalitou „já proti světu“, která nás nutí k izolaci namísto účasti. Murakami píše: „Co se stane, když lidé otevřou svá srdce? Je jim lépe.“ Otevřít se druhým je zásadní, pokud se chceš plně uzdravit.
3. Sebakritika nám brání v navazování kontaktů a staví kolem nás zdi
Pokud dovolíme negativním myšlenkám, aby zvítězily, pak jim začneme věřit. Myslíme si, že nejsme dost dobří na to, abychom se s někým přátelili, nebo věříme, že někdo je příliš mimo naši ligu, abychom ho pozvali na rande, a to nás nutí se strachem ustoupit. Místo toho se cítíme jako zátěž, takže se rozhodneme schovat v pozadí a stát se neviditelnými. To ztěžuje ostatním, aby si nás všimli a oslovili nás. Začneme si říkat „Co já vím, co by se mu/jí na mně mohlo líbit?“, a tím si sami podkopáváme nohy.
4. Oddáváme se negativitě, protože je nám známá
Když jsme zvyklí na to, že se kolem nás dějí špatné věci, je to skoro jako bychom je očekávali, takže když se občas stane něco dobrého, jsme příliš zaneprázdněni tím, že se to snažíme rozebrat a najít to špatné, než se to skutečně stane. Oddávání se negativním zážitkům se stává známým, ale to také staví past. Být jednostranný nám umožňuje snáze přijmout samotu, takže se stává jedinou zkušeností, kterou přijímáme. Je to jako s tím starým kabátem – i když je roztrhaný a ošklivý, alespoň ho známe.
5. Nevycházíme dostatečně ze své komfortní zóny
Místo abychom pracovali na tom, co chceme, a budovali druh spojení, po kterých toužíme, pokud o tom jen sníme a aktivně neděláme nic pro to, abychom to uskutečnili, pak zůstáváme znehybněni a vzdáleni. To vytváří samotu, protože si bráníme vykročit, riskovat a růst. I když změna ne vždy znamená úspěch, bez změny se nic nemůže vyvíjet. Tento koncept platí i pro sociální vztahy, které chceme pěstovat. Jak se říká, „Kdo nic neriskuje, nic nemá.“ A v případě samoty to platí dvojnásob.
Takže co s tím? Jak se z té osamělé spirály vymanit? Neexistuje jeden univerzální recept, ale klíčem je uvědomit si, co nás k té samotě vede, a začít s tím pracovat. Postupně, krůček po krůčku. A pamatuj, i když se to někdy zdá těžké, nikdy nejsi sám/sama.