Někdy se zdá, že život je jako horská dráha. Chvíli jste nahoře, slunce vám svítí do tváře, a pak se řítíte dolů do temnoty, ze které není úniku. Pro Kiru to byla realita, se kterou se potýkala den co den. Její příběh je plný úzkostí, démonů, ale hlavně – naděje.
Z bludného kruhu úzkostí a démonů: Kirin příběh o cestě zpět do života
Kira už prošla rukama mnoha psychiatrů. Padala slova jako deprese, generalizovaná úzkostná porucha (GAD) a hraniční porucha osobnosti (BPD), ale nakonec dostala diagnózu bipolární poruchy. Co ji způsobilo? To neví. V rodině se problémy s duševním zdravím objevovaly odjakživa a už v dětství učitelka doporučovala, aby Kiru vyšetřil odborník, protože byla prý přecitlivělá. Kira si myslí, že ke zhoršení jejího stavu přispěla i antidepresiva SSRI, která jí lékaři předepsali na depresi. Na manické epizody ale nezabírala, spíš naopak.
Démoni v metru a šepot paranoidních bludů
Po hospitalizaci v roce 2010 Kira dochází na terapie a účastní se skupin, kde se učí mindfulness. Bere hromadu léků – Quetiapin, Lithium, Topiramát, Lamotrigin a Asinepin. A chystá se na setkání podpůrné skupiny pro lidi s bipolární poruchou. Těší se, ale zároveň má obavy. „V poslední době se mi zase vrací psychotické symptomy,“ svěřuje se Kira. „Každý vjem se mi zkresluje a zapadá do paranoidních bludů. Třeba stín se promění v muže, který mě chce zabít. A v pokoji mám bílou postavu, démona, který se mnou komunikuje přes reklamy v metru a tvrdí mi, že mám rakovinu močového měchýře. Cítím se, jako by mi neustále někdo lhal. Ale ten lhář i oběť jsem já sama. Je to patová situace.“ Každou zimu Kiru přepadne hypománie, začne pít, kouřit, má spoustu energie a rozjíždí projekty, které nikdy nedokončí. V létě naopak „spadne“ a izoluje se od ostatních. Neustále si opakuje negativní věci.
Život jako závod, ve kterém vždycky taháš za kratší konec
Jak to ovlivňuje její každodenní život? „Je to, jako by se ti život vymkl kontrole a ty se ho snažíš neustále vracet na správnou kolej,“ popisuje Kira. „Mám pocit, že jsem vždycky o krok pozadu za ostatními. Všichni moji přátelé v mém věku (nebo i mladší) už dosáhli toho, čeho jsem chtěla dosáhnout já. Je to hodně izolující. A je to ještě horší, protože si pak připadáš, že se vymlouváš na chronickou nemoc.“ V roce 2010 začala Kira shromažďovat antidepresiva a plánovala sebevraždu. Naštěstí si jejího zvláštního chování všimla zdravotní sestra ve škole a přesvědčila ji, aby vyhledala pomoc.
Opouštění a hledání podpory
Nemoc zasáhla i do jejích vztahů. „Když mě opustila bývalá partnerka, cítila jsem se opuštěná. Pořád to cítím. Měla jsem pocit, že jí můžu věřit, že se o mě postará, když budu potřebovat. Ale nechala mě na holičkách. Teď mám problém svěřovat se ostatním. Moje nemoc je ale součástí mě a mé identity, takže je těžké s kýmkoli navázat vztah.“ Naštěstí je Kira teď šťastně vdaná a její partner ji v těžkých chvílích podporuje.
Síla v přijetí a naději
Kira se s poruchou potýká každý den, ale naučila se, že ty těžké chvíle netrvají věčně. Její symptomy jsou sice trvalé, ale neovládají každou sekundu nebo den. A Kira se dívá do světlé budoucnosti. Obklopila se přáteli a rodinou, kteří ji podporují, i když ji občas nechápou. Pořád je trochu nesmělá, ale uvědomuje si, že je silná. A co radí ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
Mindfulness a srovnávání se s ostatními? To nefunguje!
„Doporučuju zkusit Mindfulness,“ říká Kira. „Naučila jsem se díky němu spoustu věcí. A taky se nesrovnávejte s ostatními. To vám nepomůže. Je to jako srovnávat jablka s hruškami.“ Jsme rádi, že Kira dokázala svůj život obrátit k lepšímu a že se obklopila lidmi, kteří ji podporují. Její cesta byla a bude náročná, ale s jejím odhodláním to zvládne. A vy? Nebojte se sdílet svůj příběh.