Vítejte! Občas se stane, že se necítíme ve své kůži, že jo? Jako bychom se ztratili v mlze a nemohli najít cestu zpět. Důležité je vědět, že nejsme sami. Dneska se podíváme na pár věcí, které možná přehlížíme, ale můžou nám napovědět, že se s námi něco děje. Ale pozor, nejsme doktoři! Tenhle článek je jen takové povídání, a když se necítíte dobře, zajděte za odborníkem.
Tichá volání duše: 7 nenápadných návyků, které mohou značit depresi
Známá věc je, že člověk přežije skoro všechno, pokud vidí světlo na konci tunelu. Ale ta „legrace“ s depresí je, že se zdá, jako byste se ztratili v hustém lese, v nejtemnější hodině noci, a jste tak daleko od lesní stezky, že ani nevíte, z jakého směru vychází slunce.
1. Stranění se společnosti
Vzpomínám si, jak jsem jednou přijela za mámou na prázdniny. Zjistila jsem, že se stáhla do sebe. Už nechodila na setkání s ostatními sousedy, a když jsem se s ní snažila mluvit, odpovídala jednoslabičně. Když jsem ji pozvala na pláž, odmítla. Vůbec nechtěla opustit dům.
Víte, jeden z typických rysů lidí, kteří sklouzávají do deprese, je vyhýbání se společnosti. Lidé jsou přirozeně společenští tvorové. Pravidelné styky s ostatními jsou důležité pro naše fyzické i psychické zdraví. Izolace má přesně opačný účinek. Když se člověk odtrhne od svých blízkých, cítí se ještě hůř, a to jen zesiluje stresovou reakci mozku. Je to taková spirála, víte?
2. Zanedbávání hygieny
Kámoška se rozešla s klukem. Přijdu k ní na víkend na návštěvu a vidím, že se vůbec nestará o sebe. Doma bordel, zuby si nečistí, vlasy má rozcuchané a na otázku, jestli se sprchovala, mi odpoví: „Ne. Proč bych se sprchovala? Co to má za smysl?“
3. Zaměření na negativní vzpomínky
Probudíte se jednoho rána s pocitem hrůzy. Bolí to, jak se stále vracíte k hádce s otcem a k tomu, jak vás fyzicky a emocionálně týral, když jste přijeli na svátky domů. Vaše mysl neustále přehrává tu scénu, vaše matka hystericky vzlyká v jednom rohu a prosí otce, aby přestal, zatímco vás opakovaně kopou a bijí.
Lidé s depresí mívají negativní emoce a pesimistické sklony. Je důležité rozlišovat depresi od smutku nebo zármutku, který člověk zažívá po ztrátě blízké osoby nebo po jiné významné životní události. Deprese často nesouvisí s konkrétní událostí a může se objevit i bez zjevného důvodu. Depresivní lidé často vnímají svět zkresleně, což ovlivňuje způsob, jak zpracovávají informace, a udržuje negativní myšlenky o sobě samých ve vztahu ke světu.
4. Vidí se jako oběti
V práci je frmol. Už skoro měsíc nemáte volno, částečně kvůli rušné sezóně a částečně z vlastní vůle. Plánujete si jít na den volna na túru a chytit brzký ranní východ slunce. Konečně je den volna, ale venku silně prší. První tři hodiny svého dne volna trávíte přemítáním o tom, jak máte vždycky „smůlu“ a že je svět proti vám. „Proč se to děje zrovna mně?“ ptáte se sami sebe.
Deprese a mentalita oběti mohou jít ruku v ruce. Zatímco deprese je duševní onemocnění, které si nikdo nemůže vybrat, mentalita oběti je způsob myšlení, který si člověk s depresí může osvojit, ale nemusí. Lidé s tímto způsobem myšlení obviňují ostatní lidi ze všeho, co se jim děje. Věří, že nemají okolnosti pod kontrolou, a místo toho svalují vinu na své partnery, členy rodiny, kolegy nebo přátele. Myslí si, že je život proti nim, brání se, když se jim někdo snaží nabídnout užitečnou zpětnou vazbu, a cítí se zaseknutí v zajetých kolejích a přistupují k věcem s negativním postojem.
5. Pláč bez zjevného důvodu
Už je to skoro rok od smrti vašich rodičů. Máte s mladší sestrou pyžamovou párty u ní v bytě k jejím narozeninám. Vy a vaše sestra se díváte v televizi na komediální pořad, zničehonic propukne v nekontrolovatelný pláč.
„Co se děje?“ ptáte se jí s obavami.
„Já…nevím…proč…pláču…bez…důvodu…?“ odpovídá vám mezi vzlyky.
Ale na druhou stranu, zažili jste někdy náhlý nával melancholických emocí z ničeho nic, bez jakéhokoli důvodu? Jednu minutu luxujete dům a druhou minutu neutišitelně vzlykáte.
Existuje několik důvodů, proč člověk pláče bez zjevného důvodu. Jedním z nich je možná to, že člověk trpí depresí. Depresivní lidé mají smutek, kterého se těžko zbavují, který může přetrvávat po delší dobu, a mohou plakat více než obvykle nebo bez zjevného důvodu.
6. Odtržení se od věcí, které dříve bavily
„Synu, pojď ven, jdeme na túru na tvé oblíbené místo. Připrav se,“ křičíte napůl zvenčí od dveří do synova pokoje. Nedostanete žádnou odpověď. Tak jdete dovnitř do jeho pokoje a zjistíte, že bez výrazu zírá na strop. Přemlouváte ho, aby se k vám přidal na túru, ale on odpoví tlumeným „Ne, nechce se mi.“
Měli jste někdy pocit, že už na ničem nezáleží? Máte pocit, že vám nic nedělá radost. Pokud je vaše odpověď „Ano“, existuje velká šance, že máte anhedonii. Anhedonie je stav, kdy ani „nechcete“, ani „nemáte rádi“ svou dřívější oblíbenou aktivitu. Necítíte motivaci a necítíte žádnou radost z věcí, které tak často milujete. Je to stav, kdy zapálený pekař odmítá vstoupit do kuchyně, aby upekl čerstvé sušenky, fotograf, který nechá fotoaparát zapadnout prachem na polici, nebo fanoušek basketbalu, který ani nemrkne, když jeho tým vyhraje. Vaše oblíbené věci se stanou jedním velkým „meh~~~“.
7. Užívání návykových látek
Je to druhý měsíc po rozchodu vašich rodičů. Vaše matka má čtvrtou láhev alkoholu. Leží na gauči, po tvářích jí stékají slzy a mumlá nesrozumitelné slova.
Nyní vyvstávají dvě otázky, vede zneužívání alkoholu k depresi, nebo mají depresivní lidé větší sklon ke zneužívání alkoholu? Ve skutečnosti jsou možné obě varianty. Během rané fáze pití působí alkohol jako stimulant, při kterém se zvyšuje hladina dopaminu, čímž se aktivuje centrum odměn v mozku. Díky tomu se cítíte lépe. Když mozek zjistí, že mu určité věci přinášejí potěšení, alkohol přepojí chemii mozku tak, že pijan touží po dalším alkoholu. Postupně se člověk stane závislým na alkoholu, bude pít stále více alkoholu až do bodu, kdy dojde k trvalému poškození neurobiologie mozku. Kromě toho, když člověk pije příliš mnoho alkoholu, mohou být GABA cesty nadměrně stimulovány, což způsobuje extrémní sedaci centrálního nervového systému, což vede k toxicitě alkoholu a předávkování.
Tak co, sedí na vás něco z toho? Neberte to jako diagnózu, jen jako podnět k zamyšlení. A pamatujte, nikdy není pozdě si říct o pomoc. Jsme v tom spolu!