Tahle story je trochu jiná. Žádný naleštěný obličej, žádný instantní návod na štěstí. Je to příběh o cestě z hlubin, kde se realita mísí s noční můrou. Příběh jedné ženy, která se ztratila v labyrintu vlastní mysli a našla cestu zpět. Je anonymní, ale její odvaha je hlasitější než cokoliv jiného.
Z temnoty bláznovství zpět k Harry Potterovi: Anonymní cesta k uzdravení mysli
Představte si, že žijete život, který znáte, a najednou se všechno začne hroutit. Tma, šepoty, stíny. Paranoidní myšlenky, které se vám vkrádají do hlavy jako zloději. To se stalo jí. Diagnóza: schizoafektivní porucha a bipolární porucha II. typu. Spouštěč? Stresující hádka s matkou. A pak to začalo… peklo.
Paranoia, démoni a prázdnota
„Začalo to paranoiou – byla jsem přesvědčená, že mě nahrávají kamery. Pak jsem si myslela, že mě sledují démoni. Budila jsem se uprostřed noci v naprosté hrůze a nemohla jsem už usnout. Začala jsem slyšet zvuky a hlasy. Kroky, otevírání a zavírání dveří, alarmy a šepot. Viděla jsem ‚stínové lidi‘, brouky a další podivné věci. Myslela jsem si, že je to všechno skutečné. Zbláznila jsem se do démonů a nadpřirozena (dřív jsem na duchy nevěřila). Věřila jsem, že mě duch jménem Jessop duchovně napadá.“
Nejen to, ale i sebevražedné myšlenky a sebepoškozování. Jen strach z pekla ji zastavil. Důvod? Intruzivní myšlenky o ubližování druhým. Smrt jí připadala jako jediná možnost, jak zabránit nejhoršímu.
Když se život obrátí vzhůru nohama
Všechno se zhroutilo. Studovala s průměrem 4.0, ale najednou nemohla myslet, soustředit se. Ztratila motivaci. Stáhla se do sebe. „Chodila jsem k nejlepší kamarádce dvakrát týdně na večeři a televizi a úplně jsem s tím přestala. Vypnula jsem telefon, aby se mi lidi nemohli dovolat.“
Světlo na konci tunelu? Přátelství!
A tady přichází zvrat. Její přátelé ji nenechali padnout. Její nejlepší kamarádka si vzala volno, aby ji doprovodila k psychiatrovi a vysvětlila, co se děje. Psychiatr předepsal antipsychotika. A po týdnu? Cítila se jako nový člověk.
Cesta zpět? Práce na sobě a podpora okolí
Jak to zvládla? Pravidelné psychosociální rehabilitace, podpůrné skupiny, vedení deníku, kde si připomínala, že Jessop není skutečný. A především – obklopila se lidmi, kterým na ní záleželo. „Moje nejlepší kamarádka mi každý den volala a ptala se: ‚Jak se dnes cítíš?‘ Říkala jsem jí všechny ty šílenosti a ona odpovídala: ‚Vydrž. Prosím. Jen vydrž. Bude to lepší.‘ I ostatní přátelé mi pravidelně volali. Jeden z nich mi řekl: ‚Nedovolíme ti se ztratit.‘ Chodili ke mně domů, nosili mi jídlo, pomáhali mi se školou a dávali na mě pozor.“
Co si z toho vzít?
S pomocí skvělých přátel se dá překonat cokoliv. Tahle zkušenost jí změnila pohled na život. Teď si váží dobrých chvil a ví, že ty špatné přejdou. Její rada? „Najděte si pár lidí, kterým věříte a se kterými můžete být otevření. Najděte si psychiatra. Využijte programy pomoci pacientům, pokud si nemůžete dovolit léky. Vzdělávejte se, jak jen můžete. Nevzdávejte se. BUDE vám lépe. Když je život dobrý, řekněte ‚děkuji‘ a oslavujte. Když je život špatný, řekněte ‚děkuji‘ a rostěte.“
Je skvělé, že se jí podařilo získat kontrolu nad svým životem zpět. Její příběh je důkazem, že s odhodláním a podporou se dá zvládnout cokoliv.