Zamysleli jste se někdy nad tím, jak se chováte sami doma a jak, když vás někdo sleduje? Je to rozdíl, že? Přirozeně se snažíme ukázat v lepším světle. Ale co to s námi vlastně dělá?
Já a moje publikum: Jak se (ne)přetvařujeme v zrcadle společnosti
Víte, každodenní život je tak trochu divadlo. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, hrajeme v něm všichni. Schválně, představte si, že jste sami doma. Nikdo vás nevidí. Teď si představte, že vás někdo natáčí. Změnilo by se vaše chování? Jak byste se tvářili? Ten pocit, že jste sledováni, s vámi dokáže divy, co říkáte?
Jak se chováme, když jsme sami, versus jak se chováme před ostatními. To je téma, které stojí za to prozkoumat. Vlastně je to taková hra na kočku a myš mezi tím, kým jsme a kým chceme, aby nás druzí viděli.
Soukromí vs. známost: Dva světy našeho já
Než se vrhneme na to, jak se prezentujeme navenek, podívejme se na to, jak se chováme v soukromí. Co je to vlastně „soukromí“? Je to ten prostor, kde se cítíme svobodně, kde můžeme být sami sebou bez obav z kritiky nebo posuzování. Můžeme si dovolit mít nepořádek v pokoji, chodit v roztrhaném tričku, nadávat jako dlaždič a smát se nahlas bez toho, abychom se starali o to, co si kdo pomyslí. Protože nikdo nás nesoudí. Alespoň si to myslíme, dokud nezjistíme, že nás soused sleduje skrze okno. Fuj!
A pak tu máme zónu „známosti“. Jsme obklopeni lidmi, kteří jsou nám blízcí, kteří nás znají a přijímají takové, jací jsme. S přáteli se většinou chováme mnohem uvolněněji než s cizími lidmi. Můžeme si dovolit dělat věci, které by se v „slušné společnosti“ považovaly za faux pas. Protože kamarádi to berou s nadhledem. Ale i tady platí pravidlo: všeho s mírou, ať si neřeknou, že jste se zbláznili.
Vzhled a první dojem: Hra na image
To, jak se prezentujeme navenek, hraje obrovskou roli. Ať už si to chceme přiznat nebo ne, většina z nás se snaží vypadat co nejlépe. Marketingoví experti to dobře vědí, proto je tolik kosmetických firem, módních značek, dietních center a posiloven. Všichni se snažíme vylepšit svůj vzhled, abychom zapadli, abychom se líbili, abychom byli úspěšní. A někdy to zajde až do extrémů. Co si budeme povídat, ruku na srdce, kdo z nás nikdy nepoužil filtr na fotku, aby vypadal lépe?
Stejně tak se snažíme ovlivnit dojem, který děláme svým chováním. Manželé se můžou doma hádat celé hodiny, ale v obchodním centru se budou snažit vypadat jako dokonalý pár, aby na sebe neupozorňovali. Proč to děláme? Co tím sledujeme?
Dvě tváře sebeprezentace
Sebeprezentace je soubor strategií a metod, které používáme, abychom ovlivnili dojem, který na ostatní děláme. Je to takový manuál, jak chceme, aby nás ostatní viděli. Může být vědomá (když se snažíme zapůsobit), nebo nevědomá (tón hlasu). Může být pravdivá (když se popisujeme reálně), nebo zavádějící (když si přikrášlujeme). Ale vždycky sledujeme dva hlavní cíle:
1. Strategická sebeprezentace: Hrát roli pro zisk
První cíl, strategická sebeprezentace, spočívá v tom, že se snažíme ovlivnit ostatní, abychom získali vliv, moc, sympatie, souhlas nebo laskavost. Zní to možná vypočítavě, ale děláme to všichni. V inzerátech na seznámení, v politických reklamách, v životopisech, dokonce i na profilových fotkách našich přátel. Snažíme se ukázat v co nejlepším světle, abychom dosáhli toho, co chceme. Muži například pouští sednout ženy, aby vypadali jako gentlemani. Pointa je, že skoro všechno, co vidíte na veřejnosti, je tak trochu divadlo. Ale nezoufejte, i vy jste jeho součástí!
Existují dva hlavní typy strategické sebeprezentace:
Snaha zalíbit se: Chceme, aby nás ostatní měli rádi. Chováme se mile, usmíváme se, souhlasíme, lichotíme. A čekáme, že za to něco dostaneme. Většinou jde o uznání, pochvalu, laskavost. Přílišné souhlasení s někým je také formou snahy zalíbit se. Ale pozor, musí to být nenápadné, jinak si o vás budou myslet, že jste vlezdoprdelka.
Sebepropagace: Chceme, aby nás ostatní obdivovali. Zdůrazňujeme své úspěchy, zlehčujeme neúspěchy, chlubíme se svými schopnostmi. Chceme „se dostat dopředu“ nebo „být uznáni“. Jezdíme si v půjčeném Lamborghini, abychom zapůsobili na kamarády, nebo se hlásíme v hodině, abychom ukázali, jak jsme chytří. I tady je ale potřeba dávat pozor, ať nevypadáte jako nafoukaný blbec.
Strategická sebeprezentace má svá úskalí. Lidé, kteří jsou posedlí svým veřejným obrazem, často zapomínají na důsledky svých činů. Žena, která zoufale touží vypadat štíhle, může skončit s anorexií. Muži, kteří chtějí vypadat statečně, jezdí riskantně a zraní se. A teenageři, kteří kouří, pijí a berou drogy, aby zapůsobili na kamarády, se můžou ocitnout v nemocnici nebo ve vězení. Je to takový tanec na tenkém ledě.
2. Sebeověření: Být sám sebou (nebo se o to alespoň snažit)
Sebeověření je touha po tom, aby nás ostatní vnímali tak, jak se vnímáme my sami. Chceme, aby naše vnitřní a vnější já byly v souladu. Pokud nás společnost označí za něco, s čím souhlasíme, přijmeme to. Ale pokud nás označí za něco, s čím nesouhlasíme, budeme se snažit dokázat, že se mýlí. Student, který je označen za hlupáka, ale věří, že je génius, se bude snažit dokázat, že je chytrý. Žena, která je označena za tlustou, si bude měřit obvod pasu, aby dokázala, že není tlustá. Je to taková snaha o autenticitu ve světě plném přetvářky.
Ale co když máme negativní sebeobraz? Co když se vidíme jako neschopné, ošklivé a hloupé? Měli bychom se snažit dokázat, že to je pravda? Co se stane, když se sebeověření střetne se snahou o zlepšení? Podle jednoho experimentu lidé raději přemýšlejí o svých pozitivních vlastnostech než o negativních. Ale touha po sebeověření je silná a někdy převáží nad touhou po zlepšení. I když chceme udělat dobrý dojem, toužíme i po tom, aby nás ostatní vnímali realisticky.
Na konci dne je svět jeviště a my jsme tam, abychom zapůsobili na publikum. „Chovat se vhodně“ je jen jiný způsob, jak říct sebeprezentace. Nikdo nemá osobnost, která by se hodila do všech situací, takže se musíme přizpůsobit. Ať už jste stydliví, zdvořilí, hluční, logičtí nebo apatičtí, už jste někdy v životě „podvedli“ svět se svým veřejným alter egem. Ale nebojte, nejste v tom sami. Tak to prostě chodí.