Úzkost. Slovo, které se skloňuje víc, než by si kdo přál. Ale co to vlastně je? Americká psychologická asociace to definuje jako „emoce charakterizovanou pocity napětí a fyzickými změnami, jako je zvýšený krevní tlak.“ Zní to vědecky, že? Ale v praxi je to spíš jako by vám v hlavě neustále bzučel rozzlobený roj včel. Není to nic příjemného, to dá rozum. Je to vyčerpávající, často ohromující a sakramentsky komplikovaný psychologický problém.
5 věcí, které pochopí jen ten, kdo žije s úzkostí
Když se řekne úzkost, spousta lidí si představí panický záchvat jako z filmu – člověk se klepe, hyperventiluje… Ale úzkost má tisíc tváří a projevuje se různě. A vzhledem k tomu, že podle statistik s ní bojuje přes čtvrt miliardy lidí na světě, je dost možné, že se v některých bodech poznáte. Pojďme se na to podívat bez obalu, jo?
1. Prokrastinace – věčný souboj
Máte před sebou něco, z čeho máte osypky. Ať už je to odevzdání projektu v práci, nebo jen hromada nevyžehleného prádla. Co uděláte? No jasně, budete se hodiny bezcílně brouzdat po internetu, kontrolovat Instagram každých pět minut nebo se dokonce pustíte do úklidu, i když jste to v plánu vůbec neměli. Hlavně, ať nemusíte čelit tomu, co ve vás vyvolává strach a obavy. Je to bludný kruh. Odložení povinnosti přinese úlevu, ale ta se rychle změní v ještě větší úzkost z toho, že to stejně budete muset udělat. Znáte to, co? „Co můžeš odložit na zítra…“ A pak se divíte, že jste ve stresu. Tak to chodí.
2. Plánování je fuška
Když s úzkostí žijete, zjistíte, že plánování je taktický boj s vnitřním chaosem. Snažíte se předvídat situace, které by mohly spustit paniku, a preventivně se jim vyhýbat. Připravit se na všechno a mít kontrolu nad blížící se katastrofou – to zní dobře, ne? Prohlížíte si budoucí situace ze všech stran, vytváříte si scénáře, sepisujete seznamy… A nebo si to všechno přehráváte v hlavě do zblbnutí. Každý má svůj fígl.
3. Zrušené plány jsou požehnání
Ne každý, kdo trpí úzkostí, je introvert, to ne. Ale když se topíte ve vlnách obav, představa společenské akce vám zrovna dvakrát nesedí. I když se těšíte na kamarádku, v momentě kdy se máte sejít začnete přemýšlet nad tím, co všechno musíte udělat a co máte za problém. Nebo jste zkrátka unavení. Neustálé napětí a snaha udržet se nad vodou vás vysávají. Proto je zrušená akce vlastně úleva. Můžete si v klidu dobít baterky a připravit se na další den. Občas je prostě „nic nedělání“ ta nejlepší terapie.
4. Když se změní tón hlasu, je zle
Lidé s úzkostí jsou mistři v rozebírání maličkostí. Analyzujeme každý tón hlasu, každý pohled, každé gesto. Naše mozky jsou neustále ve střehu a hledají potenciální nebezpečí. Kdysi dávno to bylo užitečné, když jsme se museli bát divokých zvířat. Dnes už nám nehrozí, že nás sežere tygr, ale tenhle mechanismus v mozku zůstal. Takže když kamarádka řekne „Ahoj“ o trochu jinak, než obvykle, hned se nám v hlavě rozjede kolotoč katastrofických scénářů. A přitom to třeba nic neznamená. Ale to my, úzkostlivci, moc dobře víme, že?
5. Když někdo zaměňuje stres s úzkostí…
Stres zažívá každý. Je to normální reakce na náročnou situaci. Může nás dokonce motivovat k lepším výkonům. Ale úzkost, ta opravdová, ta je jiná liga. Ne vždy souvisí s konkrétní stresovou situací. Je paralyzující a demotivující. A když vám někdo řekne „Jo, já jsem taky ve stresu, to znám,“ máte chuť ho poslat na Měsíc. Porovnávat běžný stres s komplikovanou duševní poruchou je jako srovnávat jablka a hrušky. A člověka, který se s úzkostí pere, to může dost urazit.
Pokud máte úzkost, tak víte. A to je první krok. Neignorujte to, učte se s tím žít a hledejte pomoc, když je toho na vás moc. Nejste v tom sami. A pamatujte, i když se vám zdá, že se utopíte v moři úzkosti, vždycky se najde způsob, jak se nadechnout.