Příběhy, které se píší sám život, bývají ty nejsilnější. Dnes vám přinášíme jeden takový. Není to pohádka s happy endem, spíš autentická zpověď o boji s démony v sobě. Jmenuje se Anonymní, a její tanec s temnotou zdaleka neskončil, ale už teď je inspirací.
Tanec s démony: Anonymní cesta z temnoty deprese a poruch příjmu potravy
Anonymní miluje tanec. Dvanáct let grácie a pohybu. Děti jí dobíjejí baterky a kousek syrového těsta na sušenky dokáže vykouzlit úsměv. Sní o tanečním studiu, možná i o filmovém plátně. Jenže pod povrchem se skrývá temnota – deprese a EDNOS (Eating Disorder Not Otherwise Specified), specifická porucha příjmu potravy, která se vymyká běžným škatulkám.
Začalo to nevinně…
Deprese se v její rodině dědí, a Anonymní se domnívá, že spouštěčem byla negativní představa o sobě samé. Návštěva odborníka potvrdila diagnózu deprese. EDNOS si diagnostikovala sama. Dnes bere antidepresiva, ale cesta k nim byla trnitá. „Upřímně, necítila jsem skoro nic,“ vzpomíná. „Když jsem nemusela nic dělat, jen jsem ležela v posteli, protože jsem neměla motivaci k ničemu jinému. A když už jsem něco musela, odkládala jsem to, jak jen to šlo. Cítila jsem se jako zombie, ale navenek to nikdo nepoznal.“ A občas i vztek. Zuřivost bez zjevné příčiny.
Život v izolaci
Deprese jí vlezla do každodenního života jako nevítaný host. Zalezla do pokoje a vyhýbala se lidem. Úsměv ji stál spoustu energie, chtěla schovat svoje pocity. V noci nespala, a tak chtěla pro změnu prospat celý den. Sebevražedné myšlenky? Bohužel, i ty se objevily. „Řezala jsem se, abych něco cítila, nebo abych uvolnila ten vztek,“ přiznává. Vztahy s ostatními tím kupodivu netrpěly, protože svou depresi dobře maskovala. Jenže to vedlo k pocitu uvěznění. „Neměla jsem pocit, že se můžu někomu svěřit, ale sama jsem to taky nezvládala.“
Cesta z temnoty vede přes pomoc
Anonymní si dlouho myslela, že to, co prožívá, je „normální“. Zlehčovala to. Postupně jí ale docházelo, že něco není v pořádku. Jednou večer se svěřila blízkému členovi rodiny a dostala pomoc. Dnes bere léky. Zbavila se všeho, čím by si mohla ublížit. A naučila se důležitou lekci: „Jsem silná. Tu lekci jsem se naučila už víckrát.“ Díky téhle zkušenosti si uvědomila, že svět není tak špatný, když víte, kam se dívat. Neví, jestli znovu nespadne, ale naučila se k sobě být shovívavější. Což dřív nedokázala.
Rada na závěr?
„Hodně lidí říká, že depresi se nedá usmát. Mají pravdu. Ale část uzdravení spočívá v tom, že *chcete* se uzdravit a *děláte* pro to něco. Berte léky, mluvte s někým, starejte se o sebe – dejte si něco dobrého a vyčistěte si zuby.“
Anonymní je silná, protože si dovolila požádat o pomoc a přijmout svou nemoc. Věříme, že se časem uzdraví. A my můžeme pomoci tím, že budeme sdílet její příběh. Protože v tom, že o tom mluvíme, je naděje.