Ztraceno a nalezeno: Proč vracíme cizí peněženky? Možná za to můžou geny!
Příběh z Koreje a otázka, která vrtá hlavou
Představte si to: Soul, rok 1999. Muž ztratí peněženku. V ní bezmála dvě stě tisíc wonů (tehdy slušná suma), kreditky a hlavně fotka vnučky, kterou zrovna odvezl do Ameriky. Byl z toho tak špatný, že polepil okolí prosbami, ať mu vrátí aspoň tu fotku.
Co byste udělali vy, kdybyste takovou peněženku našli? Vrátili byste ji?
Rodina mu radila, ať se s peněženkou rozloučí. „Kdo by ti ji vracel, a ještě s celým obsahem?“ říkali. Ale světe div se, pár dní na to se peněženka objevila na místní policejní stanici. I s penězi i s kartami. Poctivý nálezce prý policistovi řekl, že ho zaujala fotka „roztomilé dcery“ majitele. Sám byl prý otcem.
Ten muž byl můj děda. Od té doby ten příběh vypráví pořád dokola. A pokaždé mi říká, že jsem tu peněženku vlastně „našel“ já. I když si myslím, že si nálezce spletl dědu s mým tátou…
Ale hlavně: Co ho vedlo k tomu, aby peněženku vrátil?
Experiment s fotkami: co nás nutí k poctivosti?
Psycholog Richard Wiseman z University of Hertfordshire se v roce 2009 rozhodl zjistit, co ovlivňuje, jestli se ztracená peněženka vrátí majiteli. V Edinburghu rozmístil 240 peněženek, vždycky zhruba čtvrt míle od sebe. A každá obsahovala jinou fotku:
- Rodinné fotky s dětmi (návratnost 48 %)
- Fotky štěňátek (návratnost 53 %)
- Fotky starých párů (návratnost 28 %)
- Fotky miminek (návratnost 88 %!)
- Kontrolní skupina – bez fotky (návratnost 15 %)
Neuvěřitelné, že? Skoro 9 z 10 lidí vrátilo peněženku s fotkou miminka, zatímco u té bez fotky to byl sotva jeden ze sedmi.
Proč zrovna miminka?
Podle doktora Wisemana je to tak, že v nás prostě je „soucitný instinkt vůči bezbranným dětem, který se vyvinul proto, abychom zajistili přežití budoucích generací“. Proto nás pohled na miminko donutí k „pečující“ reakci.
Ale proč by nás to mělo zajímat, když to není naše dítě?
Protože, jak vysvětluje Wiseman,
„… by bylo těžké geneticky naprogramovat empatii jen vůči vlastnímu dítěti. Mnohem jednodušší je naprogramovat empatii vůči všem dětem… a to je efektivní evoluční mechanismus.“
Geny, nebo svobodná vůle?
I když má tenhle experiment svoje omezení (malý vzorek, omezené demografické údaje atd.), otevírá zajímavé debaty o evoluční psychologii.
Opravdu si všechno rozhodujeme sami, nebo jsme víc ovlivnění genetikou a evolucí, než si myslíme?
Ponaučení? Noste v peněžence fotku miminka. Klidně i cizího. Kdo ví, třeba to u někoho spustí evoluční mechanismy a peněženku vám vrátí.