Být introvertem občas přináší v každodenním životě nečekané výzvy. Ani se nenaděju a najednou se cítím nepříjemně, nebo vím, že se musím postavit situaci, která mě děsí. Tady je pár věcí, se kterými se jako introvertka potýkám já.
Introvertka v každodenní džungli: 6 výzev, kterým čelím a jak je zvládám
1. Davům se vyhýbám obloukem
To, co extrovert asi jen tak nepochopí, je, že nepotřebuju s nikým v davu interagovat, abych byla zahlcená a vyčerpaná. Jen samotná přítomnost velkého množství lidí mě dokáže rychle odrovnat a přivést až k slzám. Proto se vyhýbám festivalům a masovým akcím. Můj ideální Silvestr? Schovaná doma s hromadou dobrot.
2. Salon krásy? Radši na mučení…
Jsem žena, takže se předpokládá, že mám ráda dny v lázních, manikúru a kadeřníka. Pro mě je to skoro jako mučení. Dlouhé hodiny zavřená na jednom místě, nucená konverzace a doteky cizích lidí. Momentálně si nechávám narůst vlasy, což je kód pro „fakt teď nezvládnu návštěvu kadeřnictví“. Kdysi jsem četla, že jeden salon nabízí „tichou židli“, kde se s vámi nikdo nebaví, a to je přesně moje představa o tom, jak by to mělo vypadat v nebi. Kdybych k tomu mohla držet štěně nebo kotě, nechám se ostříhat hned.
3. Sociální život? S mírou…
Přátelé rádi tráví čas společně a povídají si. Já, no, moc ne. Neustále se snažím odhadnout, kolikrát můžu říct „ne“, než se na mě lidi vykašlou. Musím balancovat mezi touhou po přátelství a potřebou být sama. Ano, i introverti se cítí osaměle, takže musím najít způsob, jak skloubit samotu, potřebu kontaktu s lidmi a potřebu být sama.
4. Práce… S lidmi? No, spíš s papíry!
Jednou mi zaměstnavatel řekl, že nejsem tak moc „člověk na lidi“, ale spíš „člověk na papíry“. Byla milosrdná. Nejradši pracuju s papíry, ponořená do směrnic a postupů. A přesto moje práce na univerzitě vyžaduje hodně interakce s kolegy, studenty a rodiči. Občas je to těžké, protože extrovertnost se v práci cení.
V práci se očekává, že budete s kolegy přátelští, budete se s nimi bavit u „kafíčka“ a obědvat. Snažím se, ale když ke mně kolegové přijdou do kanceláře a mluví na mě, často si schovávám ruce pod stůl a nervózně si okusuju nehty. Musím si připomínat, abych ráno pozdravila, zeptala se na víkendové plány atd., jinak budu působit odměřeně, nepřátelsky a „ne jako týmový hráč“.
5. Telefonáty? Noční můra!
Z telefonátů mám fakt hrůzu. Mám obrovskou radost, když mi někdo zavolá a nenechá vzkaz, nebo když to nezvedne, když mu zavolám zpět. Samozřejmě pak musím nechat vzkaz, a často si v půlce uvědomím, že zním jako idiot, ale už je pozdě. V hlavě mi křičí: „ZRUŠIT! ZRUŠIT!“, ale dál trapně mluvím a nakonec s hanbou zavěsím.
Naštěstí networking není velkou součástí mé práce, ale jsme součástí asociace, která pořádá velké konference, kde se ode mě očekává, že si vytvořím smysluplné pracovní kontakty. Místo toho trávím hodně času koukáním do mobilu a předstírám, že jsem strašně zaneprázdněná, aby se se mnou soused nebavil.
6. Prosazení se? Everest…
Prosadit se pro mě bylo vždycky problém. Už na základce jsem se nechtěla hlásit, i když jsem znala odpověď. Dnes je pro mě extrémně těžké požádat o pomoc, konverzovat, říkat lidem „ne“ a zastávat se sama sebe.
Žádost o pomoc se objevuje v mnoha situacích. Když něco nemůžu najít v obchodě, pravděpodobně prostě odejdu, aniž bych se zeptala. Díky bohu za GPS, jinak bych to vzdala a šla domů. Dokonce ani nerad chodím k doktorovi pro pomoc, a vždycky jsem trochu v šoku, když pochopí, co potřebuju, a pomůžou mi.
Ať už na schůzích v práci, nebo na společenské akci, zapojit se do konverzace je výzva. Buď se stydím vstoupit do hovoru, nebo moc přemýšlím a trvá mi dlouho, než se rozhodnu pro vhodný komentář, a ten správný moment je pryč. Nedávno jsem začala online kurz, což je skvělé, protože můžu pohodlně komentovat. Psaní je můj kamarád.
Strašně mi vadí říkat lidem „ne“, a proto jsem se stala mistryní ve výmluvách, protože to vypadá lépe než přímé odmítnutí. Stejně jako nerad říkám lidem „ne“, necítím se dobře, když mám někoho kritizovat nebo mu říkat něco negativního. Nerad jsem posel špatných zpráv, což se bohužel v mé práci občas stává.
Být „obtížná“? Kdykoli si myslím, že budu považována za obtížnou, držím pusu. Tiše jsem akceptovala, že mi naúčtovali víc, dostala jsem špatnou objednávku jídla nebo jiného zboží a plně jsem nepochopila, co mi bylo řečeno, všechno jen proto, abych se vyhnula tomu, že budu obtížná.
Moje dvě největší úskalí při nakupování jsou setkání s lidmi, které znám, a dotěrní prodejci. Přepnu se do „ninja módu“, abych se vyhnula tomu, že si mě známý v obchodě všimne. A vždycky říkám: „Když budu potřebovat pomoc, zeptám se, takže bych si přála, aby mě nerušili“. Ale pravda je, že bych pravděpodobně prostě odešla, když bych potřebovala pomoc (viz výše).
Každopádně, když na mě prodejce, nebo více prodejců, „zaútočí“, když vejdu do obchodu, je to jistý způsob, jak mě donutit obchod opustit. Na druhou stranu se mi už stalo, že jsem si koupila věci, které jsem nechtěla, protože jsem nevěděla, jak prodejci říct „ne“. Proto se nedívám do očí těm lidem v kioscích uprostřed obchodního centra. A i když ráda ochutnávám vzorky v obchodě s potravinami, vždycky se cítím provinile, že jsem si je vzala, a často si tu věc koupím, abych se mohla bez pocitu viny odprostit od prodejní prezentace.
Být introvertem ovlivňuje to, jak se pohybuji životem, ale také mi to dává bláznivý, bohatý vnitřní svět. A i když mám jen pár přátel, vážím si jich a jsem jim loajální. V práci byly mé dovednosti s papírováním uznány a dokonce jsem byla zvolena viceprezidentkou pro záznamy v univerzitní poradenské síti, což znamená, že můžu tiše sedět a dělat zápisy z jednání. Být introvertem je jiné, ale ne méněcenné, a snažím se na to pamatovat každý den.