Už se ti někdy stalo, že jsi se cítila smutně, ale vlastně jsi nevěděla proč? Nebo že tě trápí pocity viny, osamělosti a beznaděje, aniž bys tušila, odkud se berou?
Občasný smutek je přirozenou součástí života. Je to jedna z mnoha emocí, které prožíváme. A i když ne vždycky víme, co za ním stojí, někdy stačí si ho prostě prožít bez souzení a počkat, až přejde, jako ostatní emoce.
Ale… co když to nepřejde? Co když jsme smutné častěji než šťastné? Nebo skleslé většinu dní? Co když se s tím smutkem pereme a on nás začne ovládat a nedovolí nám cítit nic jiného než prázdnotu a beznaděj? Proč tolik z nás cítí neustálý smutek, i když se zdá, že k tomu není žádný zvláštní důvod?
No, tady je pár z nejpravděpodobnějších důvodů:
Proč je mi pořád smutno? Odpovědi, které hledáte.
1. Bojuješ s nepochopením.
Nepochopení je stav, kdy máš pocit, že tě nikdo kolem nevidí, neslyší, nebo ti nerozumí. Poprvé se s tím setkáváme už v dětství, když rodiče nezvládají uspokojovat naše potřeby – ať už fyzické, nebo emocionální – nebo je špatně vyhodnocují (např. si myslí, že pláčeš hlady, když jsi jen zraněná). A čím víc nepochopení zažíváme, tím víc začínáme věřit, že se na lidi nemůžeme spolehnout, že tu pro nás nebudou, když je budeme potřebovat. Tím pádem to nebrzdí jen naše sociální dovednosti a komunikaci, ale může to z nás udělat i emocionálně nedostupné, bojácné závazků a odmítající vlastní potřeby.
2. Nemáš se ráda.
Sebenemrskačství je něco, co dobře známe a s čím bojujeme skoro celý život. Věříme, že si musíme všechno dobré zasloužit, že musíme překonat překážky a tvrdě makat, abychom mohly být šťastné. Ale pravda je, že štěstí přichází mnohem snadněji, než si myslíme. Jen jsme moc zabednění, abychom to viděli.
Jestli máš za sebou těžké dětství, nebo jsi zažila tragédie, jako ztrátu někoho blízkého, zlomené srdce, opuštění nebo týrání, pak je těžké si myslet, že jsi někdo, kdo by měl být šťastný. Posloucháš vlastní negativitu, protože nic jiného neznáš, a ta stálost v bolesti je to, co ji dělá tak uklidňující a tak těžké se jí zbavit.
3. Bojíš se být šťastná.
Všechno, co milujeme, se bojíme ztratit, a to platí i pro naše štěstí. Necítíme se dobře, když si dovolíme být moc šťastné, protože vzadu v hlavě víme, že to nemůže trvat věčně. A i když se říká: „Je lepší milovat a ztratit, než nikdy nemilovat,“ málokdo z nás v tom najde útěchu. Je v naší povaze být skeptičtí, ostražití a sebekritičtí. Vracíme se k tomu, co je nám příjemné a známé, ať už jsme z toho jakkoli nešťastné, protože změnit se k lepšímu může být děsivé.
4. Bojíš se být zranitelná.
Když jsi šťastná, cítíš se spokojená a bezstarostná. Nebojíš se, že tě někdo zraní, odmítne, nebo opustí, a nenecháš neúspěch, aby ti zabránil jít za tím, co chceš. Ale jen málo lidí se tak cítí, protože většina z nás si zvykla být tak defenzivní, že je těžké na dlouho sklopit gard. Vzdalujeme se svým nejbližším vztahům, protože nás intimita děsí. Nedovolíme si něco moc chtít, protože zklamání bolí příliš. Pořád se zamilováváme do špatných lidí a znovu a znovu se spálíme, protože tohle špatné zacházení je někdy to jediné, co nám dává smysl.
5. Popíráš své emoce.
A konečně, ale možná nejdůležitější důvod, proč se možná cítíš pořád smutná, ale nevíš proč, je ten, že popíráš své vlastní problémy a snažíš se potlačovat své emoce. Je tu nějaký smutek nebo trauma, které jsi ještě nezpracovala? Skončil ti nedávno důležitý vztah? Nebo jsi ztratila někoho blízkého? Zažila jsi neúspěch, se kterým ses ještě nesmířila? Nebo jsi byla zrazena a ještě se z toho vzpamatováváš?
Ať už je důvod jakýkoli, nemůžeš to pořád potlačovat a předstírat, že je všechno v pořádku, když není. Protože abys mohla jít dál a najít v sobě klid, musíš se nejdřív smířit se svým emočním chaosem. Ať už se potýkáš s lítostí, frustrací, hněvem, zklamáním, nebo ztrátou, musíš k sobě být upřímná, abys se přestala zasekneš v sebedestruktivních vzorcích chování.
Hledání štěstí je občas jako krok dopředu a dva kroky zpátky. Až příliš snadno jsme rozčarované z každé dobré věci, která nás potká. Zamilování vede ke zlomenému srdci a lítosti; přátelství k hádkám a loučení; a úspěch se zdá prázdný, když ho konečně dosáhneme.
Protože pravda je, že jakmile si uvědomíme, že štěstí je něco, co můžeme ovlivnit, spousta z nás upadne do pasti popírání sebe sama a sebedestrukce. Někdy se štěstí může zdát děsivé, neznámé a sobecké. Obvykle je tak pomíjivé, že se bojíme ho pustit, a když ho nečekaně potkáme, často máme pocit, že si ho nezasloužíme.
Pokud ty, nebo někdo koho znáš, bojuješ s pocity deprese, neváhej vyhledat odbornou pomoc a získej podporu, kterou potřebuješ.