Znáte to, honíte se za ideálem. Snažíte se, aby všechno klapalo na sto procent. Ale co když se ta snaha zvrtne? Co když se dokonalost stane posedlostí, která vás nakonec začne ničit zevnitř?
Když se dokonalost stane posedlostí: Jak nás perfekcionismus ničí
Slovo „perfekcionista“ už slyšel snad každý. A ruku na srdce, kdo z nás občas netouží po tom, aby něco bylo perfektní, obzvlášť když nám na tom záleží? Ale kde je ta hranice, kdy se z užitečné snahy stane toxická posedlost?
Co je to vlastně perfekcionismus?
Z psychologického hlediska se dá perfekcionismus definovat jako osobnostní rys, který zahrnuje:touhu po bezchybnosti (nedosažitelné ideály), nadměrně kritické hodnocení sebe i ostatních a přehnaně vysoké nároky na výkon. A teď si představte, že se tahle snaha o dokonalost vymkne kontrole a začne ovládat celý váš život. Že by to nebylo nic moc? No, posuďte sami…
„Kdo chce chytat hvězdy, nakonec se může chytit jen vzduchu,“ říkal Dr. David Burns. A měl pravdu. Perfekcionismus totiž může být dvojsečná zbraň. I když se to na první pohled nezdá, může vést k poruchám příjmu potravy, úzkostem, depresím a dalším psychickým problémům.
Jak perfekcionismus ničí?
Neustálé nastavování si vysokých (a často nerealistických) očekávání připravuje půdu pro selhání. A když se to stane, nastupují hluboké pocity nedostatečnosti a dojmy, že „to nikdy není dost dobré“. Člověk se pak cítí zahanbeně, pochybuje o sobě, bojí se selhání a celkově je nespokojený se sebou, se svým okolím i s budoucností. A to už je sakra velký problém!
A aby toho nebylo málo, neustálý stres z plnění očekávání může vést i k fyzickým komplikacím, jako jsou kardiovaskulární onemocnění a vysoký krevní tlak/hladina cukru v krvi.
Poznáte na sobě, že už je to moc?
Dr. Steven Seay, ředitel Centra psychologických a behaviorálních věd na Floridě, uvádí několik znaků, které mohou naznačovat maladaptivní perfekcionismus:
- Kontrolujete a znovu kontrolujete svou práci kvůli překlepům, chybám a chybám. Bojíte se, co by se mohlo stát, kdybyste náhodou něco přehlédli.
- Vyhýbáte se kontrole chyb. Protože když nějakou najdete, budete ji kontrolovat donekonečna. Nebo se vyhýbáte kontrole úplně, protože je to „příliš stresující“ nebo „příliš vyčerpávající“ a nechce se vám s tím zabývat.
- I přes opakované úpravy se vám nezdá, že by vaše psaní „znělo správně“. Trávíte více času přemýšlením nebo hledáním „dokonalého slova“ než psaním.
- Máte pocit, že byste neměli začínat s projektem, pokud nemáte dostatek času na to, abyste ho dokončili v jednom zasednutí. To se může týkat psaní referátů, psaní e-mailů nebo dělání domácích úkolů.
- Trávíte tolik času hledáním dokonalého tématu, že nikdy nezačnete s projektem samotným.
- Pravidelně zmeškáváte termíny, protože podceňujete množství času a úsilí potřebného k dokončení projektů.
- Jste extrémně kritičtí k ostatním i k sobě.
Zkrátka a dobře, když se perfekcionismus stane maladaptivním, jedinec cítí neustálý tlak na plnění vlastních očekávání. A když tyto standardy nejsou splněny, dochází ke kognitivní disonanci. (Zmateni? Kognitivní disonancí se budeme podrobně zabývat v příštím článku!)
Takže si stanovujte realistické cíle a nevyčítejte si, když nemůžete dokončit všechny úkoly, které jste si naplánovali. Dokonalost je nerealistické očekávání – takže se snažte dělat to nejlépe, co umíte, než abyste se snažili být nejlepší (ve všem).
Můžete si také poslechnout můj podcast ve třech částech zde: (odkaz na podcast)
Mallinger, A.; DeWyze, J. (1992). Příliš dokonalí: Když se kontrola vymkne kontrole. New York: Fawcett Columbine