Říká se, že kreativní lidi jsou tak trochu mimo. Excentrici, podivíni, blázni – už jsme si na tyhle nálepky zvykli. A možná na nich i něco bude. Vždycky se tak nějak tušilo, že v umění se mísí talent s vnitřním trápením. Jako by jedna bez druhého nemohla být.
Když múza bolí: Temná strana kreativity a génia
Jakožto člověk, co píše, se často snažím přetavit špatnou zkušenost v dobrou zápletku. Je to taková očista. Lidem se moje věci líbí a mně je pak líp. Zdánlivě win-win situace. Ale ne vždycky to funguje. Někdy napíšu hromadu povídek a stejně se nemůžu zbavit chmurné nálady. Žádné psaní to nespraví.
Umělci často čerpají z negativních zážitků, aby vytvořili něco krásného. A aby se s těmihle zážitky vyrovnali, občas sahají po alkoholu a drogách. Není to nic nového pod sluncem.
Géniové v okovech
Říká se jim „mučení géniové“. Jsou to lidé, kteří svou inspiraci čerpají z temnoty. Lidé, kteří si nesou nějaké trauma a snaží se s ním vyrovnat, třeba i nezdravými způsoby – kouřením, pitím, braním drog nebo sebepoškozováním.
Komedie je tu s námi odjakživa a stále baví lidi. Ale bohužel, jeden z nejrozšířenějších stereotypů o komicích je ten, že jsou to alkoholici a feťáci.
Představa, že komici jsou tak trochu vyšinutí, se táhne už od počátků komediálního umění. Někteří historici tvrdí, že za otce stand-upu můžeme považovat Charleyho Casea, černošského vaudevillového umělce, který začal vystupovat s komickými monology bez rekvizit a kostýmů – což do té doby nikdo nedělal. I když Case slavil úspěch, jeho život byl plný problémů.
A jeho nástupci na tom nebyli o moc líp. Vzpomínáte na sebevraždu komediálního génia Robina Williamse? Chris Farley, Beverly Hills Ninja, zemřel po čtyřdenním flámu plném alkoholu a drog. Chris Rock jednou řekl: „Komedie je blues pro lidi, kteří neumí zpívat.“ Laugh Factory zavedla pro své komiky terapie. „Osmdesát procent komiků pochází z prostředí plného tragédií,“ vysvětluje Jamie Masada, majitel Laugh Factory. „Nedostalo se jim dost lásky. Musí překonávat své problémy tím, že rozesmějí lidi.“
Opravdu závisí úspěch v komediálním průmyslu na psychické nestabilitě? Existuje vědecký důkaz, že když je člověk trochu praštěný, je vtipnější?
Smích jako obrana?
Podle knihy Pretend the World Is Funny and Forever od manželského páru psychoterapeutů Seymoura a Rhody Fisherových, analýzy ukázaly, že většina komiků vyrůstala v chaotických rodinách s kritickými a lhostejnými matkami, což vedlo k tomu, že se posedli představami o dobru a zlu, andělech a démonech. Jak Fisherovi poznamenávají ve své knize: „Domníváme se, že hlavním motivem komiků při vyvolávání smíchu je dokázat, že nejsou špatní nebo odporní. Jsou posedlí obranou své základní dobroty.“
A co říkají studie?
Nedávný článek v British Journal of Psychiatry podrobně popsal výsledky autoevaluačních testů 523 amerických, britských a australských komiků, které měřily psychotické osobnostní rysy. Zjistilo se, že komici mají tendenci dosahovat výrazně vyšších hodnot psychotických rysů než běžná populace.
Ale to neznamená, že všichni komici jsou problémoví. Možná problém není v komicích samotných, ale v samotném aktu vytváření komedie. Komici neustále odhalují problémy a diskutují o tabuizovaných tématech – protože to je vtipné. Podle McGrawovy teorie humoru, Benign Violation Theory, humor vzniká, když se něco zdá špatné nebo hrozivé, ale zároveň je to bezpečné.
Už jste si někdy všimli, že vtipné věci, které komici říkají, jsou prolnuté s náznakem temnoty? To souvisí s humorem jako smyslem pro katarzi. Je to pro ně způsob, jak se vyrovnat se životními strastmi. Ale někdy jim být vtipný nestačí k tomu, aby přežili životní stresy. A většinou svět kvůli tomu přijde o takové velké talenty.