Pamatuju si to jako dneska. Blížil se Halloween, a já se nudila k smrti. Proklikávala jsem se internetem, když mě napadla šílená věc: podívat se tam, kam se nikdo normální neodváží – na temnou stranu internetu. Víte, ten Deep Web.
Temná strana internetu: Zvědavost, která se nevyplácí
Použila jsem Tor a Onion, abych se tam dostala. Hodinu jsem prolézala ty stránky a nic! Žádná hrůza, žádný creepy věci. Už jsem si říkala, že to je jenom bublina, než jsem narazila na web, kde psali něco o studiu lidské mysli. Říkala jsem si, co to může být… další kravina, nebo něco vážně divnýho?
Jenže to nebyl web. To byl… živý stream. Na obrazovce chirurgické nástroje a u stolu připoutaná osoba. Zvědavost mi nedala spát, tak jsem zůstala, dokud to nezačalo.
Přišli chlápci v pláštích, jako doktoři, a v chatu jim psali, co mají s tou osobou dělat. A ti „doktoři“ dělali hrozný věci. Šeptala jsem si pro sebe, že tomu nevěřím, že tohle nikdo nemůže dělat.
A v tom se jeden z nich otočil k tý kameře a řekl: „Jestli si myslíš, že je to strašný a neuvěřitelný, tak se k nám přidej a uvidíš, jak to funguje osobně… PSI?“
Okamžitě jsem vypla počítač. Ale pak jsem byla celá nesvá. Začala jsem kontrolovat okna a dveře, jestli jsou zamčený. Bála jsem se jako nikdy.
Asi po deseti minutách zvonil zvonek. Debilně jsem šla k oknu a koukla se přes žaluzie. Pošťák s balíkem. Nic jsem si neobjednala, ale zase jsem jako blb otevřela dveře dokořán a zeptala se ho, co chce.
Řekl, že je to balík od nějakýho neznámýho člověka, co ho nechal na poště. Mysleli si, že ho zapomněli odeslat, a našli moji adresu. Žádná zpáteční adresa. Nechal mi tu krabici a odešel.
Balíček, který mi obrátil život vzhůru nohama
Po týhle návštěvě jsem byla ještě víc nervózní. Otevřela jsem tu krabici a to, co jsem uviděla, mě nechalo v šoku. Klepala jsem se, a ta krabice mi vypadla z ruky.
Byly tam… lidský končetiny. A na druhý straně víka napsáno: „Doufám, že se ti líbí tenhle trik, i když Halloween ještě není. Ale neboj… Na Halloween pro tebe máme připravenou odměnu… PSI.„
Přišel Halloween a já nechtěla zklamat koledníky, tak jsem dělala to, co by udělal každej normální člověk: otevřela jsem dveře a dávala jim sladkosti. Ale pořád jsem měla v hlavě tu krabici a tu „odměnu“.
Hodiny ubíhaly, až jsem skoro žádný koledníky neviděla. Už jsem chtěla jít spát, když najednou přišel jeden.
Měl na sobě laciný masky s krví, myslela jsem, že je to jenom převlek, ale spletla jsem se.
Než jsem mu stihla dát bonbón, vytáhl ruku a podával mi krabici. Takovou voskovou, zapečetěnou. Řekl, že to je moje odměna za to, že jsem odešla z toho streamu tak brzo. A utekl. Nechal mě tam s tou voskovou krabicí. Prohlídla jsem si ji a našla vzkaz, že obsahuje něco „démonickýho“.
Dybbuk Box: S čím si zahrávám?
Poučila jsem se z minulých chyb a neotevřela ji hned. Hledala jsem na internetu něco o „démonický voskový krabici“ a vyskočilo mi tolik věcí! Všechny ty weby psaly o „Dybbuk Boxu“.
Po tomhle hledání jsem měla dost. Schovala jsem tu krabici do skříně, zamkla ji a klíč nosila jako přívěsek.
Ale i když jsem měla Dybbuk Box zamčenej ve skříni, pořád jsem byla podezřívavá. Doma se začaly dít divný věci. Padaly rámečky, světla se rozsvěcovaly a zhasínaly a ta skříň se šíleně třásla.
A najednou jsem viděla chlápka, jak se mi dívá do okna. Vybehla jsem ven, ale nikdo tam nebyl. Jenom na dveřích vzkaz. Stálo tam: „Doufám, že ses poučila a že tě zvědavost nepřivedla do našeho domova, abys ho nazývala hrozným. Jestli chceš tu krabici pryč, budeš muset přijít s lepším nápadem, než ji schovávat ve skříni.“
Když jsem dostala ten dopis a četla „do našeho domova“, hned mě napadl Dark Web. Je tohle „domov“ tý entity? Ať už tím myslej cokoliv, musela jsem vymyslet, jak se tý krabice zbavit.
Už jsem toho měla dost. Vymyslela jsem, kam ji dám. Nic tajnýho, nic kreativního. Zakopala jsem ji v noci blízko hřbitova.
Věděla jsem, že je to blbej nápad, ale žiju ve městě. Kam jinam jsem ji měla dát?
A i když tyhle paranormální věci přestaly, pořád jsem viděla toho chlápka, jak se mi dívá do okna. Ale už jsem si říkala, že si to jenom namlouvám.
I tak jsem ale pořád ve střehu. Takže… řekněme, že se pořád dějou divný věci.