Pamatuju si to, jako by to bylo včera. A upřímně, pořád je to pro mě těžký. Lucky odešla 26. dubna a říct, že to byl nejhorší den mýho života, není žádný přehánění. Poprvé jsem zažila regulérní panickou ataku. A co mě trápilo nejvíc? Nebyla jsem u toho.
Lucky a já: Když ztráta chlupatého parťáka bolí víc, než si myslíte
Byla to naše první rodinná psí holka. Vzali jsme si ji, když jí byly jen dva měsíce. A rychle se stala víc než jen zvířetem. Byla to taková malá potvora s osobností na rozdávání. No, spíš taková princezna.
Není to jen pes…
S Lucky jsem si vytvořila strašně silný pouto. Bez přehánění, byla to moje nejlepší kámoška. Když odešla, cítila jsem, jako by umřela i část mě. Dny a týdny se táhly nekonečně a nic nemělo smysl. Pořád se mi o ní zdá. Připadalo mi to jako jinej život, jako bych byla někdo jinej a už nikdy nebude nic jako dřív.
Po nějaký době, když ta bolest nechtěla polevit, jsem se začala bát, jestli nejsem divná. Jestli vůbec mám právo bejt tak smutná. Ale pak jsem si začala číst o tom, jak lidi prožívají ztrátu mazlíčka, a zjistila jsem, že v tom nejsem sama. Že jsou lidi, který to cítí úplně stejně, který jim to zvíře chybí i po letech.
„To je jen pes, přestaň s tím“
A víte, co je nejhorší? Že spousta lidí to bagatelizuje. Slyšela jsem od některých, dokonce i od rodiny, ať už se z toho konečně oklepu, že to byl „jenom pes“. Naštěstí jsem měla i lidi, jako je moje sestra, který chápali a cítili to stejně jako já.
Je to divný, co? Pejska si pořídíme, bereme ho jako člena rodiny, ale když umře, nemáme nárok na smutek. Společnost od nás chce, abychom se co nejrychleji vrátili do normálu. Ale víte co? Nemusíme! Měli bychom si dovolit prožít to, co cítíme, bez pocitu viny a bez snahy se z toho „dostat“.
Proč to bolí tak moc?
Zvířata se stanou součástí našich životů díky letům věrnosti, zábavy a jejich nekonečné potřebě naší lásky a pozornosti. Vytvoří se mezi vámi takové to tichý, neslyšný pouto.
Nabízí bezpodmínečnou lásku. Jak řekla Betty Carmacková, „zvířata s sebou nenesou to břímě, který s sebou nesou lidský vztahy“. A my jim nabízíme to samý. Víme, že tu pro nás vždycky budou, nikdy nebudou příliš zaneprázdnění, unavení nebo naštvaný, aby nám projevili lásku a útěchu.
Já vím, že když jsem byla na dně nebo jsem neměla žádný kamarády, tak jsem měla vždycky Lucky, která mi pomáhala se z toho dostat. Cítila jsem zodpovědnost se o ni starat, ale ne jako o nějakou zátěž.
Carmacková tvrdí, že „smutek, který cítíme pro naše zvířata, není jako žádný jiný smutek“. Jsou lidi, který to snášejí hůř než ztrátu člověka. Já osobně jsem nikdy nikoho blízkýho neztratila. Lucky byla první.
Čas to nezahojí, ale pomůže
Už jsou to čtyři měsíce a já na ni myslím každej den a pořád čekám, že ji uvidím, až přijdu domů. Někdy je těžký uvěřit, že už tu není. Ale když jde o bolest a ztrátu, tak se z toho člověk nikdy „nedostane“. Jen se to snaží přijmout a doufá, že se jednou zase uvidíte.
Věnováno: Lucelia Amelia Earhart Jr. Puppy Gill „Lucky“ (ano, fakt se tak jmenovala)
15. června 2006 – 26. dubna 2015
Podělte se s námi v komentářích o svý příběhy o mazlíčcích.