Pamatuju si, jak máma zářila, když zjistila, že čeká holčičku. Měla už dva kluky a najednou šance na růžové šatičky a panenky! Jenže já měla jiné plány. Od malička jsem šaty nesnášela a růžovou barvu taky. Máma s nadsázkou říká, že moje první slova byla „Ne šaty!“. Co jsem mohla dělat, chtěla jsem být jako bráchové, a kluci přece šaty nenosí. Díky nim jsem se stala malou divoškou. Rozbitá kolena, špína za nehty a blbnutí s nimi, to bylo moje.
Když růžová není tvůj šálek čaje: Jak nás formují genderové stereotypy?
S bráchou-dvojčetem jsem dokonce hrála v těch samých sportovních týmech. Fotbal, baseball, co hrál on, hrála jsem i já. Ale pak se to zlomilo. Sporty se začaly rozdělovat na holčičí a klučičí. A moje snaha být „jedna z party“ se zkomplikovala.
„Buď víc dáma!“
Kromě tlaku společnosti, jsem cítila tlak i doma. Měla jsem se chovat „víc jako dáma“. Když jsem řekla nebo udělala něco, co se mámě nezdálo dost ženské, hned mě napomínala. Dodnes občas slyším: „To se na dámu nehodí!“. I když to říká s úsměvem, je to pořád důkaz, jak moc silné jsou genderové normy. Aspoň mě máma nikdy nenutila do soutěží krásy, aby dokázala, že jsem „opravdová holka“. Vzpomínám si na malou Taralyn Eschbergerovou. Její máma Traci utrácela tisíce dolarů, aby z ní udělala dokonalou „holčičku“. Vlasy, make-up, opálení, nic nebylo dost drahé. Opravdu neexistuje lepší – a levnější – způsob, jak světu ukázat, že Taralyn je holka?
A co kluci?
Ale není to jen o holkách. I kluci cítí tlak extrémních společenských norem. Podívejte se na kluky z pořadu „Friday Night Tykes“. Hrají v mládežnické lize amerického fotbalu, aby dokázali, jací jsou „chlapi“. Nikdy jsem neměla problém s dětskými sportovními ligami, dokud jsem neviděla tenhle pořad. Trenéři na ty kluky neustále křičí a urážejí je. Říkají jim, ať nebrečí, protože „emoce jsou ženská vlastnost“. Dokonce trenéry suspendovali za to, že povzbuzovali hráče k používání vulgarismů a nebezpečných zákroků. Jak to ty kluky ovlivní? Není divu, že spousta mladých mužů má pocit, že musí nosit masku a skrývat, kdo doopravdy jsou. Vyrůstali v přesvědčení, že je to dělá méně mužem.
Jaké psychologické dopady mají tyhle „sociální konstrukty“ na děti a jak se to promítá do jejich dospělého života? Napište mi, co si o tom myslíte! Fakt mě to zajímá.