Pamatuju si to jako dnes. Tehdy mi deprese připadala jako cizí těleso, břemeno, které jsem nechtěla nést, ale osud mi ho neúprosně přidělil. Když se řekne „deprese“, slyšela jsem jen to: definitivní zabouchnutí víka rakve, temnotu hluboké vody skrývající, co utopila, a ten strašný zvuk, když dobré úmysly ztroskotají na nepochopení a stanou se ostřím nože.
Jizvy jako medaile: Jak jsem zkrotila temnotu a našla v ní sílu
Ale co se neslyší, to je, jak jsem zjistila, příliš velké, než aby se to dalo vyjádřit. Je to něco, co neumíme vyslovit: luminescence v tmavých opálech, skrytý význam a napětí. Je to krása věcí, které by krásné být neměly, jako lidé, kteří milují svět natolik, že přijímají jeho bolest za svou.
Vím, je těžké to popsat slovy. Trvalo mi dvacet let o samotě ve tmě, hraní si na kartografa, mapování sebe sama, abych se naučila a přijala ticho, klid a tmu. Tehdy promluví nevyslovené a řekne: „I ty jsi krásná.“ Ale pro ty, kterým se hroutí ramena pod tíhou utrpení a ztratili kompas, pokusím se napsat pár navigačních bodů – jih, sever a zapadající slunce – které mi pomohly se zorientovat.
Temnota jako útočiště? Zrádná iluze
Byla doba – dlouhá, chladná doba –, kdy jsem v temnotě uvnitř sebe viděla hrůzu, kterou jsem se snažila spoutat. Její existence pro mě byla monstrem, s tesáky a drápy, které bez zjevné příčiny zatáhly závoj přes mou tvář a vyřadily mě ze světa.
V tom jsem si z míru a spojení udělala boha, kterého propast zadržovala, a časem jsem nechala vzdálené světlo své touhy po něm zcela pohltit.
Zabydlela jsem se v prázdnotě. Apatie, kterou mi nabízela, se stala lékem a já jsem se začala uchylovat k návykovým látkám. Falešný pocit osvobození od čehokoli hrubého a bolestivého – vlastně od všeho – byl vedlejší účinek, po kterém jsem toužila stejně jako někteří lidé touží po náklonnosti.
Ale tohle není život. Říkám to se soucitem někoho, kdo ví, jak se tma může stát útočištěm. Jak moc snazší se všechno zdá, když svět, kterému na vás zdánlivě nezáleží, se promění v pouhý běh času. A připadá mi to jako osvobození od veškeré bolesti. Jako by objetí drtivé totality všeho krutého a tichého byl způsob, jak se stát jeho součástí, být hlazen, místo aby vás pohltil. Ale i to je lež a apatie je vše, co brání poznání toho, aby vás sežralo tam, kde se skrýváte.
Klec pozlacená temnotou je stále klecí, jakkoli známé – jakkoli milované – se její mříže mohou pro vězně stát.
Síla se skrývá v jizvách
Víte, co jsem považovala za přijetí, které udělalo z tmy plášť, korunu, místo ostří, byla ve skutečnosti rafinovaná vražda, tiché a vítané pohlcení. Nenašla jsem způsob, jak přežít svůj vlastní život. Nechala jsem něco v sobě, něco, co jsem já, převzít nade mnou vládu, abych se vyhnula životu, na který jsem se vykašlala. Zapomněla jsem – nebo si nikdy neuvědomila – že mám v sobě také armády: bojovnické části, vzdorné a statečné, které dusivá čerň přede mnou skryla, tak jako se já nyní skrývám před světem.
Řeknu vám toto: pokud se nyní zmítáte v temnotě, která se zdá být nekonečným oceánem, není to oceán. A nejste sami. A udrželi jste se po celou tu dobu nad vodou, proti všem očekáváním. A to není snadný úkol – bože ne, vůbec ne. Na to můžete být hrdí. To je síla, která je vzácná.
Vezměte tu sílu do propasti a použijte ji jako kapesní nůž. Malá zbraň. Ale i tma je malá – jen odevzdání a beznaděj ji dělají gargantuovskou. A ani monstrum, jak jsem se nakonec naučila, není ve skutečnosti prokletí nebo nemesis. (Nikdy nenajdete mír v nenávisti k části sebe sama.) Ve skutečnosti je to to, co vám prokázalo tu ohromnou sílu, kterou ovládáte. Ukázalo vám to všechny emoce, které se dají cítit. Proměnilo vaši soucit v něco ohromující krásy a i v tom je síla. V tom všem je rána, kterou můžete nosit jako válečnou medaili, hrdě a odhodlaně.
Takže: nikdy to nebude snadné. A pokušení sklouznout zpět do náruče apatie bude číhat a růst v horších dnech. Tahle monstrózní věc, tahle tma, je aspekt toho, kdo jste. Vlčí část, kterou je třeba zkrotit ke své vůli, kterou je třeba poznat a milovat jako všechny jiskry a obvody, které vás tvoří. Jeďte na její vlně, oklepejte si kolena a zvedněte se, když spadnete. Už jste to udělali mnohokrát předtím. Nyní nezakolísáte.
Ale co je nejdůležitější, nikdy nevidějte ve svých bojových jizvách ošklivost, kterou je třeba skrýt. Jsou to odznaky cti a jejich podobu nosí nespočet dalších válečníků, kteří s vámi sdílejí propast.