Čtvrtý příběh ze série o překonávání duševních onemocnění nás zavede do života Amandy. Děkujeme jí za sdílení její cesty, která byla plná obtížných emocí. Její příběh je důkazem, že i z hlubin se dá odrazit.
Světlo na konci tunelu: Amandin boj s depresí a úzkostí a cesta k uzdravení
Amanda pochází ze západní Pensylvánie. Ráda čte, poslouchá hudbu a věnuje se lukostřelbě. Momentálně studuje, aby se stala pastorkou. Jejím cílem je do pěti let vést vlastní sbor nebo založit vlastní službu.
S úzkostí a hlubokou depresí se Amanda potýká už od dětství, silněji se projevila v pubertě. Dnes se s oběma poruchami stále pere. Příčinu vidí v psychickém a verbálním týrání v dětství, ale roli hraje i genetika.
Hledání cesty ven
Amanda nějakou dobu navštěvovala psycholožku, která jí diagnostikovala těžkou depresi a úzkost. Psycholožka s ní pracovala pomocí mentální imaginace a technik rozptýlení, aby se uklidnila. Musela se potýkat s hroznými příznaky. Deprese se u ní projevovala smutkem, ztrátou zájmu, otupělostí a neustálou únavou. „Nejraději bych zůstala celý den v posteli, než se účastnila života,“ říká Amanda. Cítila hněv a agresi vůči lidem, které milovala, z nereálných důvodů a myslela si, že ji nikdo nemá rád. Úzkost se projevovala iracionálními obavami, například že jí zemřou blízcí, a nemohla vyjít z domu bez panické ataky. Když už se jí podařilo vyjít ven, roky nemohla jezdit po dálnici kvůli úzkosti.
Kvůli tomu byl Amandin život v troskách. Její duševní nemoc způsobila skutečné zažívací potíže, kvůli kterým často chyběla ve škole. Nebyla schopna vycházet z domu celé dny, což jí s depresí nepomáhalo, protože většinu času trávila sama. „Byla jsem v tak temném místě, neustále přesvědčená, že nejsem dost dobrá, že se o mě nikdo nestará a nemá mě rád. Byla jsem nehodná,“ říká. Také si myslela, že „všem by beze mě bylo lépe“, což ji nutilo k myšlenkám na stěhování daleko od domova.
Zlomový bod
I přes silnou depresi a úzkost se Amanda nikdy nepokusila ublížit sobě ani nikomu jinému. Zlomovým bodem pro uzdravení bylo užívání léků a nalezení úlevy ve víře v Ježíše. Její milující a podporující manžel jí také pomáhal překonat temné časy. „Můj manžel je můj největší fanoušek a opora. Nechá mě se vypovídat, když mám úzkost, a ví, kdy potřebuju prostor, nebo aby mě jen pevně objal, když se mi svět hroutí. Také převezme péči o děti, když vidí, že potřebuju být chvíli sama a dát se dohromady.“
Tahle zkušenost Amandu naučila, že pokud nechá svou duševní nemoc, aby ji pohltila, vyhraje. Uvědomuje si, že s depresí musí bojovat každý den svého života. Tato zkušenost změnila její pohled na život. Nyní si váží maličkostí a radostí života.
Raději bojovat, než se vzdát
Tohle je Amandina rada pro ostatní, kteří se trápí:
„Nevzdávejte se. Budou těžké dny, budou dny, kdy si řeknete: „Jaká duševní nemoc?“, a budou dny, kdy bude tíha této nemoci příliš velká a nebudete si myslet, že už to déle zvládnete. Jen vězte, že jste silnější než tohle, jsou lidé, kteří vás milují, kterým na vás záleží a rozumí vám. Když se dostanete na dno, nezbývá než jít nahoru.“
Amandin příběh se mě osobně hodně dotkl, protože i já jsem trpěl zažívacími problémy, kvůli kterým jsem hodně chyběl ve škole. Mít žaludeční problémy, které pramení z duševních poruch, není žádná legrace. Je to trýznivá bolest smíchaná s extrémními, nereálnými emocemi.
Co si myslíte o Amandině příběhu? Máte pro ni a pro ostatní, kteří se potýkají s depresí a úzkostí, nějakou radu? Chtěli byste se podělit o svůj příběh?