Vzpomínáte na ty týdenní slovíčkové testy ze základky? I když měly třeba jen deset slovíček, učení se na ně byla vždycky fuška. A nevšimli jste si, že když jste se zkoušeli, tak jste si hravě vybavili první a poslední slovo (ale ty uprostřed málokdy), i když jste ten seznam projeli snad tisíckrát? Tomu se říká efekt sériové pozice.
První a poslední: Proč si pamatujeme jen začátek a konec?
No jo, jak už jsem naznačila, tenhle efekt se projevuje, když se snažíte naučit nazpaměť seznam, říká se tomu taky „mechanické učení“, a nakonec si zapamatujete jen ty první a poslední položky. Poprvé to popsal nějakej Murdock v roce 1962 a rozsekal to na dvě části, který se dají ukázat na takový U-křivce. Představte si, že to „U“ je ten seznam. První bod je efekt primárnosti, tam leží to, jak si pamatujeme tu první věc. A jak jedete po tý křivce „U“, minete ty věci uprostřed a dojedete k druhýmu bodu. Ten je efekt nedávnosti a ukazuje, jak si pamatujeme tu poslední věc.
Proč nás to takhle „podvádí“ mozek?
Víš, proč nás tenhle sériovej efekt takhle „nutí“ zapomínat? Protože máme tendenci začít něco s obrovským soustředěním, to se postupně vytrácí a nakonec se snažíme to dodělat s co největší vervou. A taky, protože to poslední slovo, co čteš, je prostě nejčerstvější v paměti, takže ho pak snadno vyhrábneš z hlavy. Když si tohle uvědomíš, tak dává smysl, že si líp pamatujeme začátek a konec, ne?
Co když…
Ale co když ti nikdo neřekne, jak dlouhej ten seznam je? Fungovalo by to stejně, kdyby měl třeba sto slov? No, to je k zamyšlení, ne?