Už ti někdy někdo řekl, že jsi „až moc hodný/á“? Máš pocit, že se až moc snažíš zavděčit ostatním a negativně to ovlivňuje tvůj život? Není třeba se za to hned trestat. Psychologové zjistili, že tohle chování – obranná reakce zvaná „fawning“ – je jeden ze způsobů, jak se adaptujeme na hrozby a internalizujeme trauma.
Když „být milý“ bolí: 7 varovných signálů, že tvá laskavost pramení z traumatu
Konkrétně to byl terapeut Pete Walker, kdo tohle téma poprvé prozkoumal a popsal ve své knize „Complex PTSD: From Surviving to Thriving“. Walker, specialista na komplexní posttraumatickou stresovou poruchu (C-PTSD), definuje „fawning“ jako maladaptivní způsob, jak si zajistit bezpečí ve vztazích. Spočívá v zrcadlení domnělých očekávání, potřeb a tužeb druhých.
Děje se to, když se náš sympatický nervový systém aktivuje kvůli vnímané hrozbě. Tělo pak reaguje jedním ze čtyř způsobů: boj, útěk, zamrznutí nebo právě „fawning“. Pokud člověk zažije traumatickou událost v raném věku, může se v jednom z těchto režimů „zaseknout“. Takže v podstatě, fawning je maladaptivní reakce na extrémní psychosociální stres (Walker, 2018).
Tady je 7 signálů, které podle odborníků naznačují, že tvůj problém s „přílišnou hodností“ může být právě fawning, projev tvého traumatu:
1. Jsi pro všechny „ten/ta, kdo vždycky pomůže“.
Pokud máš sklon k fawningu, pravděpodobně se na tebe lidé obracejí, kdykoli potřebují s něčím pomoct. Proč? Jak říká odbornice na seberozvoj Phoebe Priebe: „Když se chováme jako fawn, ignorujeme vlastní přání a potřeby a v tu chvíli se rozhodneme, že nejdůležitější je dát druhému člověku to, co chce a potřebuje.“ A tím, že jsi až moc ochotný/á, se pak cítíš, že tě ostatní nevnímají jako osobu, ale jen jako někoho, kdo pro ně něco udělá.
2. Tvé hodnoty jdou stranou.
Jedním z důvodů, proč nás fawning jako reakce na trauma tak negativně ovlivňuje, je, že narušuje naše vnímání sebe sama. Lidé, kteří fawnují, se podle článku od The Dawn Wellness Centre and Rehab vyhýbají konfliktům a traumatu tím, že se až přehnaně podřizují ostatním. To ale často vede ke kompromitování vlastních hodnot. Mají problém postavit se za sebe a za to, čemu věří, a místo toho schvalují chování, postoje nebo názory, se kterými ani nesouhlasí.
3. Cítíš se zodpovědný/á za reakce ostatních.
Dalším důležitým bodem, který zmínil The Dawn Wellness Centre and Rehab, je, že lidé s „fawning typem“ mají sklon cítit nepatřičný pocit viny a zodpovědnosti za pocity a reakce ostatních. Ve skutečnosti jim záleží víc na štěstí, pohodě a uznání druhých než na vlastních. Může se to projevovat silnými pocity viny, obviňováním se a nenávistí k sobě kvůli negativním reakcím ostatních na věci, které nejsou ani jejich vinou, ani v jejich moci.
4. Děsí tě rozhodovat za druhé.
Podobně jako v předchozím bodě, fawning jako reakce na trauma může způsobit, že se bojíme rozhodovat za druhé. I taková maličkost, jako je výběr restaurace nebo doporučení seriálu, nás může naplnit úzkostí a panikou: „Co když se jim to nebude líbit?!“ Proč? Podle článku Psychology Today je to proto, že tvá neustálá potřeba zavděčit se a neustále se ohlížet na ostatní, abys věděl/a, jak se máš cítit, vede k tomu, že pochybuješ o svých vlastních pocitech a zážitcích, nebo je ignoruješ (Gab & Perina, 2020).
5. Máš výčitky, když se zlobíš.
Odborníci z Khiron Trauma Clinics tvrdí, že lidé, kteří mají sklon k fawningu, často zažívají hluboké pocity hněvu a viny sami vůči sobě. Tento hněv je ale potlačovaný, protože si nedovolí zlobit se na ostatní za to, že je využívají nebo nerespektují jejich hranice. Pokaždé, když se pokusí ozvat, cítí se nesmírně provinile a místo toho nakonec špatné chování a špatné zacházení ostatních umožňují a omlouvají.
6. Neustále se omlouváš.
Stejně jako v předchozím bodě, fawning jako reakce na trauma často vede k nedostatku osobních hranic, nízkému sebevědomí a ztrátě osobní svobody a autonomie. A jak se to nejčastěji projevuje? Přehnaným omlouváním. Fawning totiž často pramení z traumatu z odmítnutí, takže abychom se vyhnuli odmítnutí ostatními, naučíme se brát vinu za všechno a omlouvat se, abychom udrželi klid (Davis, 2022).
7. Neumíš říct „ne“.
V neposlední řadě, neschopnost říct lidem „ne“ je zřejmě nejvýmluvnější známkou toho, že „přílišná hodnost“ není tvůj problém – je to tvá reakce na trauma, fawning! Podle článku z Psych Central jsou lidé s „fawning typem“ téměř vždycky přepracovaní. Tak moc se snaží zavděčit ostatním, že kývnou na všechno, bez ohledu na to, jak je to nepohodlné nebo únavné. Nejhorší na tom ale je, že se přepracovávají ne proto, že by měli tolik lásky, energie a trpělivosti, ale proto, že se bojí, že v okamžiku, kdy řeknou „ne“, se na ně ostatní okamžitě obrátí (Ryder & Gepp, 2022).
Tak co, poznáváš se v něčem z toho? Uvědomil/a sis díky těmhle signálům, že by tvůj fawning mohl být důsledkem nějakého nevyřešeného traumatu?
Možná si myslíme, že fawning a snaha zavděčit se je ideální způsob, jak budovat vztahy s ostatními, ale tyhle vztahy nás nakonec vyčerpají, budou neautentické a nenaplněné, protože nám nedovolí mít vlastní identitu nebo potvrdit naše vlastní pocity a zážitky. Pokud se vážně potýkáš s zotavováním se z traumatu, neváhej se obrátit na odborníka na duševní zdraví a vyhledej pomoc.
A abych citoval/a guru seberozvoje Phoebe Priebe: „Být hodný člověk znamená mít vlastní přání a potřeby, ale také naslouchat tomu, co chtějí a potřebují ostatní, a najít kompromis. To je projev laskavé komunikace, na rozdíl od fawningu, který nikdy neprosazuje naše vlastní přání a potřeby… Láskavost se nerovná tomu, být rohožka, vymazat své vlastní já nebo se za sebe nikdy nepostavit.“