Introvert, nebo diagnóza? Kde končí osobnost a začíná problém?
Víte, občas se mi zdá, že se na introverzi díváme skrz prsty. Jako by to nebyla jen povahová vlastnost, ale rovnou něco, co se má léčit. Ne že by se nám introvertům nějak extra líbilo vysvětlovat každému, že prostě potřebujeme svůj klid a že nejsme divní, jen trochu jinak nastavení. Ale když už i odborníci začnou špekulovat, jestli náhodou nejsme kandidáti na diagnózu, to už je trochu moc, nemyslíte?
Když se z osobnosti stane „porucha“
Představte si, že by se jednoho dne někdo rozhodl, že introverti jsou vlastně nemocní. Že naše potřeba samoty a ticha je projev nějaké hlubší poruchy. Šílené, že? A víte co? Ono se to málem stalo! Kdysi dávno chtěli introverzi zařadit mezi duševní poruchy. Naštěstí se to díky bohu (a pár naštvaným odborníkům) nepovedlo. Ale i tak… zanechalo to pachuť.
A tak se pořád najdou tací, co se na vás divně podívají, když řeknete, že na oslavu raději knížku než dav lidí. Jakoby ticho a samota byly nějaké zlé síly, co vám brání v dosažení štěstí. Ale co když je to naopak? Co když je to právě to, co nás nabíjí a dělá šťastnými?
Kde je ta hranice?
Jasně, je rozdíl mezi tím, když si občas rádi posedíte doma a tím, když se bojíte vyjít na ulici. Ale kde je ta tenká hranice mezi zdravou introverzí a něčím, co už je opravdu problém?
Nebezpečné vyhýbání se společnosti?
Vyhýbáte se lidem? Ok, to dělají introverti běžně. Ale vyhýbáte se jim proto, že se bojíte, že vás odsoudí? Nebo proto, že máte pocit, že vám nerozumí? Nebo proto, že už prostě nemáte energii na další konverzaci? V tom je ten rozdíl! Introvert se společnosti občas vyhýbá, ale nakonec se k ní zase rád vrátí. Člověk s poruchou se společnosti vyhýbá cíleně a dlouhodobě, protože má hlubší problémy.
Takže, když se vás příště někdo zeptá, proč jste nebyli na večírku, a vy řeknete, že jste byli unavení, tak to ještě neznamená, že máte nějakou poruchu. Znamená to jen, že jste introvert a potřebujete si dobít baterky.
Osobnost vs. porucha: Dva světy
Kdy se z vašeho občasného puntíčkářství stane obsedantně-kompulzivní porucha? Kdy se z vaší občasné nervozity stane úzkostná porucha? Odpověď je jednoduchá: když vám to začne komplikovat život. Když kvůli tomu nemůžete chodit do práce, do školy, starat se o sebe, o své blízké…
Zkrátka, když se z vás stane troska.
Takže příště, až uvidíte introverta sedět o samotě a nechat se stranou skupinového chatu, zkuste se zamyslet, jestli ho jenom nebaví poslouchat a pozorovat. A jestli se vám zdá, že se chová divně, tak se ho zkuste zeptat, co se děje. Třeba jen potřebuje chvilku pro sebe. Třeba má jen introvertní den. A třeba… třeba potřebuje pomoc. Ale to nezjistíte, dokud se nezeptáte.
A víte co? I když jste introvert, tak to neznamená, že nemůžete být šťastní a úspěšní. Znamená to jen, že k tomu potřebujete trochu jiný přístup. A to je v pořádku. Každý jsme jiný. A to je na tom to krásné.