Je to vůbec možné? Opravdu může mezi mužem a ženou existovat jen přátelství? Bez postranních úmyslů, bez skrytých lásek a nenaplněných tužeb? Ta otázka vrtá hlavou snad každému. Někdo věří, že to jde, zvlášť když je jeden z nich zadaný. Ale co když se sejdou dva single jedinci? Tam už to zavání průšvihem, nemyslíte?
Přátelství mezi mužem a ženou: Láska v utajení, nebo skutečný poklad?
Dřív to bylo jasné. Žena a muž se potkali, aby se rozmnožovali. Hotovo, tečka. Ale doba se změnila. Musíme spolupracovat, komunikovat, vycházet. Ve škole, v práci, v životě. A tak nějak se učíme i přátelit. Ale… je to opravdové přátelství, nebo jen taková hra na kočku a myš?
Jak to vidí věda?
Dělali na to i studie, víte? Párům smíšeného pohlaví se ptali, co od přátelství čekají. Podpora, zábava, dobrá konverzace, kritika… Každý hned věděl, co potřebuje on. Ale když se zeptali, co potřebuje ten druhý, to už bylo horší. A to je právě ten kámen úrazu. V přátelství (a nejen v něm) se snadno stane, že myslíme jen na sebe. Proto se tolik vztahů rozpadá, když se něco nedává a nevrací stejnou měrou.
A co ta přitažlivost?
No jasně, že se na to taky ptali. A hádejte co? Někteří bez váhání přiznali, že se jim ten druhý líbí. Dokonce o tom i mluvili. Ale přátelství bylo pro ně důležitější než hormony. Je to takové tancování kolem horké kaše, udržování si odstup, aby to nekazilo dobrou atmosféru. Ale není to tak trochu chodit po špičkách? Nejde to spíš s upřímností? Říct si na rovinu, jak to je? Možná se pak člověk diví, jak daleko se lidstvo ve vztazích posunulo.
Nejhorší je to asi ve chvíli, kdy jeden doufá, že se to časem zvrhne v něco víc. Takové zbožné přání s sebou ale nese velká rizika. Musíte být připraveni nést následky, ať už to dopadne jakkoliv. Moje rada? Ani se do toho pouštět, pokud nechcete riskovat skvělé přátelství. Ale co když je to k nevydržení? Co když je ta romantická touha příliš silná? Pak je to začarovaný kruh. Chcete to říct, ale bojíte se odmítnutí a zničení toho, co máte. Ale i když to neřeknete, budete se s tím trápit sami. Hrozný!
Kudy z toho ven?
Pokud je pro vás ten člověk opravdu důležitý, buďte připraveni na odmítnutí, až to z vás jednou vybouchne. Ale buďte k sobě upřímní. Dokážete být dál jen kamarádi, pokud vaše city nebudou opětované? Pokud ne a příliš to bolí, raději odejděte. Musíte myslet na sebe. A možná si pak uvědomíte, že jste vlastně ani nechtěli přátelství, ale rovnou vztah.
Takže, jde to? Podle mě ano. Ale oba musí to přátelství opravdu chtít. Musí být silnější než fyzická přitažlivost. Musí to být vzájemné a plné respektu. A taky to chce zralost. Musíte být ochotni na tom pracovat. Ne jde o to se odosobnit, ale spíš o upřímnost v tom, kam se rozhodnete uložit tu zátěž, která s tím souvisí. Protože ta zátěž tam bude vždycky. Jen jde o to, kam ji na konci dne složíte.