Říká se, že komunikace je základ. Vztahů, ať už partnerských nebo přátelských. Ale ruku na srdce, kdo z nás se někdy neocitl v situaci, kdy se slova stala spíš zbraní než mostem?
Tichá domácnost: Zabiják vztahů, o kterém se nemluví
Asi to znáte. „On je tak citově nedostupný…“ nebo „Ona mě pořád jenom prudí!“ Příliš, nebo naopak málo komunikace. Zní to povědomě? A právě z těchhle věčných stížností se může zrodit něco, co dokáže potopit i tu nejpevnější loď – tichá domácnost.
Když ticho bolí víc než slova
Tichá domácnost je jako začarovaný kruh. Jeden partner se snaží prosadit svoje, dožaduje se pozornosti, kritizuje, něco chce. A ten druhý? Zaleze do ulity mlčení. Prostě ignoruje. A víte co? Podle jedné rozsáhlé studie (a to se bavíme o více než 14 000 lidech!) to dělá s našimi vztahy pěknou paseku.
Páry, kde se tohle děje pravidelně, jsou mnohem méně spokojené. A nejde jen o nějaké statistické čísla. Agrese, stres, úzkost – to všechno letí nahoru raketovou rychlostí. Dokonce i naše tělo na to reaguje! A to všechno jen proto, že se jeden z partnerů rozhodl dělat, že ten druhý neexistuje.
Jak z toho ven? Nejde to lusknutím prstu
Logicky by se dalo říct – tak začněte zase mluvit! Jenže ouha, tenhle komunikační (ne)styl se dokáže pěkně zakořenit. Časem se oba partneři začnou vidět jako problém, a ne jako součást řešení. „To on za to může! Proč se mnou nemluví?“ „To ona začala! Proč mám zase já dělat první krok?“
U manželů se často objevuje, že ženy si stěžují na citovou nedostupnost mužů, zatímco muži by se prý více otevřeli, kdyby jim ženy daly chvilku klid. Ať už je „vina“ na kterékoliv straně, výsledek je vždycky stejný: oba trpí.
Důležité je uvědomit si, že ať už hrajete roli „toho, co se dožaduje“ nebo „toho, co se stahuje“, problém není v jednotlivci, ale v celém tomhle destruktivním vzorci. Takže žádné ukazování prstem! Zkuste si promluvit. Opravdu si promluvit. Protože, jak už jsme si řekli na začátku, komunikace je klíč. I když to někdy bolí.