Víte, občas se cítíme jako rozsypaná skládačka. Kousky jsou sice všechny na svém místě, ale ne a ne je složit do smysluplného obrazu. A někdy prostě potřebujeme někoho, kdo nám pomůže ty kousky poskládat dohromady. Někdo, kdo nás vyslechne, pochopí a ukáže nám cestu zpět k sobě. Carl Rogers, jeden z velikánů humanistické psychologie, věřil, že klíčem k takové pomoci jsou tři základní pilíře. A o nich si dneska povíme.
Empatie: V kůži druhého
Empatie, to není jen lítost nebo soucit. To je schopnost vcítit se do pocitů druhého člověka, vidět svět jeho očima. Nehodnotit, nesoudit, jen se snažit pochopit, co prožívá. Představte si, že váš kamarád přijde s tím, že se rozešel s partnerem. Místo toho, abyste řekli „No jo, to se stává,“ zkuste se zamyslet, jak se asi cítí. Co pro něj ten vztah znamenal? Co teď prožívá? Empatie je jako klíč, který otevírá dveře k srdci druhého člověka.
Jak rozvíjet empatii?
Není to žádná raketová věda. Stačí se víc soustředit na to, co nám druzí říkají. Poslouchat aktivně, klást otázky, ptát se, jak se cítí. Zkuste si vžít do situace někoho, s kým nesouhlasíte. Proč asi jedná tak, jak jedná? Co ho k tomu vede? Empatie je jako sval – čím víc ji procvičujete, tím silnější je.
Kongruence: Být sám sebou
Kongruence, to je taková upřímnost sama k sobě. Být autentický, neskrývat se za masky. Ukazovat světu, kdo opravdu jsme, i s našimi chybami a slabostmi. Terapeut, který je kongruentní, nepředstírá, že je dokonalý. Přizná se, když něco neví, a nebojí se ukázat své emoce. Zní to jednoduše, ale v dnešním světě, kde se všichni snažíme vypadat dokonale, je to docela oříšek.
Proč je kongruence důležitá?
Protože jen tak můžeme navázat opravdový kontakt s druhými. Když se snažíme být někým, kým nejsme, vytváříme si bariéru. Lidé to vycítí a nevěří nám. Autenticita je jako magnet – přitahuje lidi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. A v terapii je to obzvlášť důležité. Pacient musí cítit, že terapeut je opravdový a že mu může důvěřovat.
Akceptace: Bezpodmínečné přijetí
Akceptace, to je umění přijímat druhého člověka takového, jaký je. Bez podmínek, bez hodnocení, bez snahy ho změnit. To neznamená, že souhlasíme se vším, co dělá. Znamená to, že ho přijímáme jako lidskou bytost, s jeho silnými i slabými stránkami. Terapeut, který akceptuje, dává pacientovi prostor být sám sebou, bez strachu z odsouzení.
Jak přijímat druhé (i sebe)?
Zkusme se zamyslet nad tím, proč někoho odsuzujeme. Co nám na něm vadí? Možná nám jen zrcadlí něco, co nechceme vidět sami na sobě. Přijmout druhé znamená přijmout i sami sebe. A to je cesta k většímu klidu a spokojenosti. Akceptace je jako balzám na duši – hojí rány a dává nám sílu jít dál.
Takže, tři pilíře terapie podle Carla Rogerse: empatie, kongruence a akceptace. Není to žádný zázračný recept na štěstí, ale jsou to cenné nástroje, které nám můžou pomoct lépe porozumět sobě i druhým. A to už je docela dobrý začátek, nemyslíte?