Často se říká, že co se má stát, to se stane. A někdy se stane, že se cítíme fakt mizerně. Ale co když se cítíme mizerně po něčem, co by nám mělo pomoct? Po terapii? No, vítejte v klubu.
Je normální, že se po terapii cítím hůř?
Krátká odpověď? Jo, je to úplně normální. Dlouhá odpověď? Trochu složitější, ale nebojte, projdeme si to. Představte si to jako svalovou horečku po pořádném tréninku. Rozebíráte staré vzorce, otevíráte staré rány a to bolí. Hodně.
Proč se to děje?
Konfrontace s realitou: Terapie je v podstatě takové zrcadlo. Ukazuje nám, kdo jsme, jak se chováme a proč. A ne vždy se nám ten obraz líbí. To může být sakra těžké skousnout. Je to jako když zjistíte, že ta oblíbená blůzka má skvrnu, kterou jste si doteď nevšimli.
Uvolňování emocí: Potlačované emoce mají tendenci se hromadit. A když se konečně začnou uvolňovat, je to jako protržení hráze. Může se objevit smutek, vztek, strach… Cokoliv, co jsme doteď dusili v sobě. Je to očistné, ale taky dost náročné.
Změna je proces: Nikdo se nezmění lusknutím prstů. Je to běh na dlouhou trať, plný vzestupů a pádů. Někdy se zdá, že děláme kroky zpět, i když ve skutečnosti se jen nadechujeme před dalším skokem dopředu.
Co s tím?
Mluvte o tom: Svěřte se s tím terapeutovi, kamarádce, partnerovi. Nebojte se říct, že se necítíte dobře. Sdílená bolest je poloviční bolest, jak se říká.
Buďte k sobě laskaví: Dovolte si prožívat emoce, odpočívejte, dělejte věci, které vám dělají radost. Zasloužíte si to.
Věřte procesu: Terapie funguje, i když to tak občas nevypadá. Důvěřujte svému terapeutovi a dejte tomu čas. A pamatujte, i cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Takže i když se cítíte mizerně, je to krok správným směrem.
A hlavně, nezapomeňte, že nejste v tom sami. Každý někdy potřebuje pomoc. A to je úplně v pořádku.