Sedíte v křesle, tlumené světlo, ticho. Proti vám terapeut. Možná nervozita, možná úleva, že jste konečně tady. Ale pak to přijde: ta otázka, která vám vrtá hlavou už cestou sem. Můžu s ním/ní mluvit opravdu o čemkoliv?
Co (ne)patří za dveře ordinace?
Odpověď není tak jednoduchá, jak by se zdálo. Záleží na spoustě věcí – na typu terapie, na terapeutovi samotném, ale hlavně na vás. Existují určité hranice, ale ty jsou překvapivě flexibilní.
Všechno na stůl?
Určitě se nemusíte bát mluvit o svých pocitech, myšlenkách, obavách, traumatech… Zkrátka o všem, co vás tíží. Právě proto terapie je. Nic není „příliš hloupé“ nebo „příliš divné“. Co se týče konkrétních událostí, je dobré zvážit, co sdílet a jak moc do detailu. Zkuste se zamyslet, co vám sdílení přinese. Pomůže vám to lépe pochopit situaci? Zpracovat emoce? Nebo jen potřebujete, aby to někdo slyšel?
Kdy zpozornět?
Existují ale i situace, kdy je na místě obezřetnost. Terapeut by neměl být vaším kamarádem nebo partnerem. Proto je důležité sledovat, zda nenastává překročení hranic. Ptá se terapeut na příliš osobní věci, které nesouvisejí s terapií? Sdílí s vámi příliš mnoho ze svého života? Cítíte se nepříjemně?
Pozor na červené vlajky
Mezi varovné signály patří i rady, které znějí jako „tohle byste měl/a udělat“. Terapie by vás měla vést k vlastním rozhodnutím, ne k slepému následování rad někoho jiného. A samozřejmě, pokud se setkáte s jakoukoliv formou nátlaku, manipulace nebo zneužívání, je na místě okamžitě terapii ukončit a vyhledat pomoc jinde.
Mluvte o tom!
Pokud si nejste jistí, co je „v pořádku“ a co ne, mluvte o tom se svým terapeutem. Otevřená komunikace je základ. Můžete se zeptat na jeho/její pohled, na pravidla, na limity. Zjistěte si, jak terapeut řeší etické dilema. A pamatujte si: máte právo na bezpečné a respektující prostředí, kde se můžete cítit svobodně a zároveň chráněni. Protože, jak se říká, mlčet zlato, mluvit stříbro – a v terapii to platí dvojnásob.