Občas se stane, že se cítíme zvláštně. Jako bychom se dívali na film, kde hrajeme hlavní roli, ale nejsme to my. Nebo jako by svět kolem nás byl jen kulisa, dekorace, která se nás netýká. Ten pocit je zvláštní, znepokojující a může nás pořádně vyděsit. Není to nic, co by se dalo jen tak odbýt mávnutím ruky.
Depersonalizace a derealizace: Když se svět rozpadá na kousky
Depersonalizace a derealizace jsou dvě strany téže mince. Obě patří do skupiny disociativních poruch a oba stavy jsou charakterizovány pocitem odtržení. Od sebe, od vlastního těla, myšlenek, emocí, nebo od okolního světa.
Co to vlastně znamená?
Depersonalizace je pocit odcizení od sebe sama. Jako byste se dívali na svůj život zvenčí. Možná máte pocit, že nejste ve svém těle, že jste robot nebo herec na jevišti. Vaše emoce se zdají vzdálené, tlumené, nebo dokonce úplně chybí. Zkrátka, cítíte se jako pozorovatel vlastního života.
Derealizace je pocit odcizení od okolního světa. Svět kolem vás se zdá nereálný, mlhavý, jako sen. Lidé a předměty vypadají zkresleně, jako by byly z papíru. Může se vám zdát, že jste za sklem, odděleni od reality. Zvuky se zdají vzdálené, barvy vybledlé. Prostě, svět ztratil ostrost a hloubku.
Někdy se tyto dva stavy propojují. Zažíváte depersonalizaci i derealizaci zároveň, a to je pak teprve jízda!
Proč se to děje?
Důvody mohou být různé. Často jsou spojené s prožitou traumatickou událostí, dlouhodobým stresem, úzkostí nebo depresí. Někdy se objeví i po užití některých léků nebo drog. Zkrátka, tělo a mysl si řeknou „dost“ a odpojí se od nepříjemné reality, aby se chránily. Je to takový obranný mechanismus, ale když se to stane častěji, přestává to být legrace.
Někdy se to stane jen jednou za život a už se to neopakuje. Jindy se to vrací jako bumerang.
Co s tím můžu dělat?
Nejdůležitější je uvědomit si, že nejste sami. Mnoho lidí zažívá depersonalizaci a derealizaci. Promluvte si s někým, komu věříte. S partnerem, kamarádkou, nebo s odborníkem. Psycholog nebo psychoterapeut vám může pomoci najít příčinu vašich pocitů a naučit vás techniky, jak se s nimi vyrovnat. Neberte to na lehkou váhu, ale ani se tím nenechte paralyzovat.
Zkuste se soustředit na přítomnost. Vnímejte své tělo, svůj dech, zvuky kolem sebe. Zapojte smysly. Dotkněte se stromu, uvařte si kávu, poslouchejte hudbu. Dělejte věci, které vám dělají radost a pomáhají vám cítit se ukotveně. A hlavně, buďte k sobě laskaví. Ten pocit odcizení je nepříjemný, ale dá se s ním pracovat. Není to konec světa, i když to tak někdy může připadat. Hledejte, co na vás platí. A nezapomeňte – nejste v tom sami.