Často si lámeme hlavu nad tím, co je vlastně „normální“. Co se vejde do škatulky, a co už ne. A víte co? Ta škatulka je často zatraceně malá a tlačí nás v místech, kde bychom se měli cítit svobodně. A pak tu jsou lidé, kteří se do ní nevejdou vůbec. Lidé s intelektuálním postižením. Mají svá specifika, své radosti i starosti. Ale hlavně – mají svá práva. A to je to, co bychom si měli uvědomovat každý den.
Práva – neznamená jen paragrafy
Když se řekne „práva“, spoustě z nás se vybaví složité paragrafy a právníci v oblecích. Jenže práva jsou mnohem víc. Jsou to základy lidské důstojnosti. Právo na respekt, na důstojný život, na to mít svůj názor a být slyšen. Pro lidi s intelektuálním postižením to platí dvojnásob. Nejsou to „oni“, jsou to „my“. Jsou to naši sousedé, kamarádi, rodina.
(Ne)Srozumitelnost světa
Představte si, že byste žili ve světě, kde rozumíte jen zlomku informací. Kde se na vás valí slova a instrukce, kterým nerozumíte. Frustrující, že? A přesně tak se často cítí lidé s intelektuálním postižením. Proto je tak důležité, abychom se naučili komunikovat jednoduše a srozumitelně. Zpomalit tempo, používat obrázky, dát čas na zpracování. A hlavně – nevzdávat to, když nám hned nerozumí. Vytrvalost se vyplácí.
Podpora – klíč k samostatnosti
Podpora neznamená, že někoho bereme za ruku a vedeme ho celým životem. Naopak. Podpora má vést k samostatnosti. Dát lidem s intelektuálním postižením šanci, aby se naučili nové věci, rozvíjeli své schopnosti a žili plnohodnotný život. A to se týká všeho – od vaření a úklidu, přes hledání práce, až po navazování vztahů.
Práce – více než jen výdělek
Mnoho lidí s intelektuálním postižením je schopno pracovat. A chtějí pracovat. Nejde jim jen o výdělek, ale i o pocit užitečnosti, o začlenění do společnosti. Proto je důležité vytvářet pracovní místa, která jsou přizpůsobená jejich schopnostem a potřebám. A nebát se jim dát šanci. Často překvapí, jak jsou spolehliví a pracovití.
Otevřenost – bourání bariér
Největší bariérou pro lidi s intelektuálním postižením nejsou jejich limity, ale naše předsudky. Bojíme se neznámého, stydíme se zeptat, co potřebují. Proto je tak důležitá otevřenost. Mluvme o tom, učme se o tom. A hlavně – setkávejme se s lidmi s intelektuálním postižením. Poznejme je jako lidi, ne jako diagnózu. Uvidíte, že toho máme víc společného, než si myslíme.