Znám to. Ten divný pocit v břiše, když si uvědomíš, že vlastně…nezvládáš. Že to, co by pro ostatní byla hračka, je pro tebe Everest. A pak přijde na řadu terapie. A s ní další vlna pochybností: „Sakra, to už jsem takhle špatná, že potřebuju pomoc odborníka?“ Neboj, nejsi v tom sama. A tenhle pocit „selhání“ je vlastně docela běžný. Pojďme se na něj podívat zblízka.
Proč ten pocit vůbec vzniká?
Spousta z nás má v sobě hluboko zakořeněný přesvědčení, že silný jedinec si poradí sám. Že žádat o pomoc je známka slabosti. Jenže…to je pěkná blbost, promiň. Představ si, že máš chřipku. Půjdeš k doktorovi, že jo? Neříkáš si: „Já si s tím poradím sám, jsem přece silná osobnost!“ S psychikou je to podobné. Jen je to míň vidět. A to, že si uvědomíš, že potřebuješ pomoc, je naopak důkaz tvojí síly a sebereflexe.
Společenské tlaky a dokonalost
A pak je tu ten všudypřítomný tlak. Sociální sítě plné dokonalých životů, reklam, které nám podsouvají, že musíme být krásné, úspěšné a šťastné 24/7. No a když se ti zrovna nedaří, máš pocit, že jsi prostě „mimo mísu“. Jenže nikdo není dokonalý. A ty už vůbec nemusíš být. Buď sama sebou, i s těmi svými „nedokonalostmi“.
Jak se s tím pocitem vyrovnat?
Takže co s tím, když tě ten pocit „selhání“ přepadne? Tady je pár tipů, které mi (a spoustě dalších lidí) pomohly:
Mluv o tom!
Nejlepší lék na pocit izolace je…spojení s ostatními. Řekni o svých pocitech kamarádce, partnerovi, rodině. Zjistíš, že nejsi sama. A jen to, že se s někým podělíš o své trápení, ti může ulevit.
Přestaň se srovnávat
Sociální sítě jsou v tomto ohledu ďábelský vynález. Přestaň scrollovat a závidět dokonalé životy ostatních. Vzpomeň si, že vidíš jen to, co ti chtějí ukázat. A že za každým úsměvem se skrývá i nějaký ten smutek.
Buď k sobě laskavá
Chovala by ses takhle kriticky ke kamarádce, která se trápí? Asi ne. Tak proč to děláš sobě? Zasloužíš si lásku a pochopení. Hlavně od sebe sama.
Terapie není ostuda
Opakuj si to pořád dokola. Terapie je dar. Je to možnost, jak se o sebe postarat, uzdravit se a růst. Není to známka selhání, ale známka odvahy.
A co dál?
Pamatuj si, že život je cesta. A na té cestě občas klopýtáme, padáme a ztrácíme se. Ale to neznamená, že jsme selhali. Znamená to, že jsme lidé. A že máme právo na chyby. Důležité je vstát, oprášit se a jít dál. A klidně i s pomocí terapeuta. Protože v tom není žádná ostuda.