„`html
Už jste se někdy přistihli, že si v práci raději kousnete do jazyka, než abyste se svěřili s tím, co vás trápí? Třeba s tím, že už týdny nespíte, protože se vám honí hlavou myšlenky na rozchod, nebo že se vám hroutí svět pod tíhou pracovního stresu? A že by vám vlastně hrozně moc pomohlo si o tom s někým promluvit, ale představa, že řeknete kolegům „chodím na terapii“, vás děsí? Nejste sami.
Terapie? To je pro blázny, ne?
Bohužel, stigma spojené s duševním zdravím, a tedy i s terapií, je v naší společnosti stále hluboce zakořeněné. Máme tendenci vnímat psychické problémy jako slabost, selhání nebo dokonce jako něco, za co bychom se měli stydět. A pak se divíme, že se raději dusíme sami v sobě, než abychom si přiznali, že potřebujeme pomoc. Navíc, v pracovním prostředí se k obavám z odsouzení přidává i strach z profesní diskriminace. Co když si o mně budou myslet, že nejsem dostatečně kompetentní? Co když mě nebudou chtít povýšit?
Když se to v tobě pere…
Ten vnitřní konflikt je naprosto pochopitelný. Na jedné straně toužíte po úlevě, po podpoře a po tom, abyste se cítili lépe. Na druhé straně se bojíte, co na to řeknou ostatní. Jak z toho ven? Existuje nějaký „správný“ způsob, jak se s tím vypořádat?
Strategie (ne)řešení: Co funguje a co ne?
Neexistuje univerzální odpověď, samozřejmě. Každý jsme jiný, pracujeme v jiném prostředí a máme jiné potřeby. Nicméně, pár věcí si můžeme uvědomit a možná i vyzkoušet.
Mlčet jako hrob?
To je samozřejmě jedna z možností. Spousta lidí se rozhodne o terapii v práci vůbec nemluvit. Je to jejich soukromá věc a nemají povinnost se s ní komukoliv svěřovat. Pokud vám to tak vyhovuje a cítíte se s tím dobře, je to naprosto v pořádku. Jen si dejte pozor, aby vás to „mlčení“ nestálo příliš mnoho energie. Neustálé potlačování a skrývání se může v dlouhodobém horizontu negativně projevit na vašem psychickém i fyzickém zdraví.
Otevřeně a s kartami na stůl?
Někteří lidé se naopak rozhodnou jít cestou otevřenosti. Svěří se svému nadřízenému, kolegům nebo dokonce celému týmu. I to je legitimní možnost, ale vyžaduje to hodně odvahy a důkladné zvážení pro a proti. Zkuste si představit reakce různých lidí a promyslete si, jak byste se s nimi případně vyrovnali. Záleží také na kultuře vaší firmy – je v ní otevřenost a podpora duševního zdraví vnímána pozitivně, nebo spíše s despektem?
Zlatá střední cesta: Selektivní sdílení
Možná nejrozumnější se zdá být cesta selektivního sdílení. Svěřte se jen těm lidem, kterým důvěřujete a u kterých předpokládáte, že vás podpoří. Můžete si vybrat jednoho nebo dva kolegy, se kterými si rozumíte a kterým věříte, a s nimi si o terapii promluvit. Budou vám oporou a možná vám dokonce pomůžou lépe zvládat stres v práci.
Není to ostuda, je to starost o sebe
Nejdůležitější je si uvědomit, že terapie není nic, za co byste se měli stydět. Je to projev zodpovědnosti k sobě samým a snaha o zlepšení kvality svého života. A to je něco, co bychom si měli navzájem spíše závidět než odsuzovat. Takže příště, až vás zase napadne kousnout se do jazyka, zkuste se zamyslet, jestli by vám nakonec nebylo lépe, kdybyste si dovolili být sami sebou. I s tím, že chodíte na terapii.
„`