Možná se ti to taky stalo. Jedeš po dálnici, život se zdá v pohodě, a najednou – bum! Praskne guma a ty se ocitneš na krajnici. Všechno se zastaví. Někdy se to stane zničehonic, někdy to tušíš dopředu, ale šok je vždycky stejný. A pak se ptáš: Jak dál?
Příběhy naděje: Jak terapie pomohla lidem jako vy (anonymizovaně)
Terapie není zázračný proutek, to je jasný. Není to instantní recept na štěstí. Spíš bych to přirovnal k takové mapě a kompasu, když zabloudíš. Nebo k poctivému mechanikovi, který ti pomůže spravit tu prasklou gumu a ukáže ti, jak se o auto starat, abys už nemusel zůstat stát na krajnici.
Paní L. a zamotaný klubko
Paní L. mi jednou řekla: „Mám pocit, že se motám v kruhu. Vím, co bych měla dělat, ale prostě to nedokážu.“ Měla pravdu. Její život připomínal zamotaný klubko vlny. Pracovali jsme spolu na tom, abychom pomalu, nit po niti, rozmotali ty uzly. Zjistili jsme, že kořeny toho všeho sahají hluboko do jejího dětství, do vztahů s rodiči, do nevyřčených slov a potlačených emocí. A víte co? Trvalo to, ale nakonec se jí to povedlo. Dneska plete šály a usmívá se. A to klubko? To už je dávno rozmotané.
Proč to funguje?
Protože terapie dává prostor. Prostor pro to mluvit o věcech, o kterých se ti jinde mluvit nechce nebo nemůže. Prostor pro to být upřímný sám k sobě. Prostor pro to zkusit věci jinak. A hlavně, prostor pro to být přijatý takový, jaký jsi. Bez posuzování, bez rad, které nechceš slyšet.
Pan M. a tma
Pan M. pro změnu popisoval svůj stav jako „tmu“. Nic ho nebavilo, nic ho netěšilo. Každé ráno vstával s pocitem, že musí vyjít do války. Terapie mu pomohla najít světýlka v té tmě. Naučil se vnímat malé radosti, všímat si krásy kolem sebe. Začal chodit na procházky do lesa, malovat, hrát na kytaru. A ta tma? Ta se postupně začala rozplývat.
A víš co? Možná se i ty teď cítíš trochu na té krajnici. Možná je to jen malá prasklina, možná je to díra jako hrom. Ale pamatuj si, že nejsi sám. A že existuje cesta, jak se z toho dostat. Stačí jen chtít a udělat ten první krok.