Někdy se život zamotá víc, než bychom si přáli. A občas přinese i věci, o kterých jsme dřív jen slyšeli. Tourettův syndrom je jedním z těch témat, které na první poslech zní vzdáleně, ale ve skutečnosti se týká mnoha lidí kolem nás. Dnes se podíváme na dvě specifické formy tiků, které se s tímto syndromem pojí: koprolálii a echolálii. Názvy zní složitě, ale pojďme se na ně podívat blíž a bez zbytečného strašení.
Koprolálie a echolálie u Tourettova syndromu: Specifické tiky
Koprolálie. Už jen to slovo samo o sobě budí rozruch. Zjednodušeně řečeno jde o nutkavé a nekontrolovatelné používání obscénních slov nebo urážek. Představte si to jako škytavku, jen místo bránice „škytá“ pusa. Není to o zlobě nebo špatném vychování. Mozek prostě vyšle signál a slova vyletí ven, ať už se nám to líbí nebo ne.
Koprolálie: Tabu v slovech
Je důležité si uvědomit, že koprolálie netvoří většinu tiků u lidí s Tourettovým syndromem. Vyskytuje se zhruba u 10-15 % pacientů. Mnohem častější jsou tiky motorické (mrkání, záškuby) a hlasové (odkašlávání, pokašlávání). Navíc, i když se koprolálie objeví, neznamená to, že dotyčný má v úmyslu někoho urazit. Často jsou si lidé s koprolálií vědomi, že jejich chování je nevhodné, a snaží se ho potlačit, což ale bývá velmi vyčerpávající.
Echolálie: Ozvěny v řeči
Echolálie je zase o něčem jiném. Znamená opakování slov nebo frází, které člověk právě slyšel. Může to být okamžité opakování, nebo opakování s časovým odstupem. Představte si, že se s někým bavíte a on po vás neustále opakuje poslední slovo z vaší věty. Zní to zvláštně, že? Opět, není to o zesměšňování nebo napodobování, ale o neurologickém tiku.
Jak se s tím dá žít?
Život s Tourettovým syndromem, ať už zahrnuje koprolálii, echolálii nebo jiné tiky, není jednoduchý. Ale rozhodně není nemožný. Důležitá je správná diagnóza, terapie (behaviorální, farmakologická) a především pochopení okolí. Lidé s Tourettovým syndromem potřebují hlavně to, aby se necítili souzeni a aby jim bylo dáno najevo, že jejich tiky nejsou projevem zlé vůle, ale zdravotního stavu.
Je na nás všech, abychom se naučili víc o neurologických poruchách a dokázali k lidem s nimi přistupovat s empatií a respektem. Protože koneckonců, všichni si zasloužíme žít život bez zbytečných předsudků a odsouzení.