Znám to taky – ten pocit, když člověk stojí na startovní čáře a bojí se vyrazit. Jako by tam někde číhal ten neúspěch, připravený nám podrazit nohy. Ale co kdyby to šlo jinak? Co kdybychom se naučili strach překonat a využít ho jako palivo? O tom všem si povídáme s Adamem Pricem, odborníkem na dětskou psychologii.
Adam Price: Zbavte se strachu z neúspěchu a motivujte se k životu!
Adam Price, klinický psycholog, se už léta snaží přijít na kloub tomu, co nazýváme leností. S dětmi, teenagery a rodinami pracuje už přes 20 let a jeho specializací jsou poruchy učení a ADHD. A především – zabývá se demotivovanými teenagery. Jeho kniha „He’s Not Lazy“ (On není líný) je pro rodiče doslova záchranou. Otevřeně v ní mluví o tom, proč je pro dospívající kluky tak těžké dospívat.
Proč zrovna dětská psychologie?
Víte, prý už jako malej kluk chtěl být psycholog. Měl v šatně „kancelář“ a s kamarády si hráli na doktory. Možná za to mohla jeho máma, která taky byla psycholožka. Ale fakt je, že ho to prostě bavilo.
Co Vás na práci s teenagery tak baví?
Práce s teenagery je super, protože se jim v hlavě vaří spousta nových myšlenek. A mladí dospělí zase přicházejí s otázkami o tom, jaký život chtějí žít. Pomáhat jim najít odpovědi, to je fakt skvělý pocit.
„On není líný“… O čem vlastně je ta kniha?
V knize „He’s Not Lazy“ Adam Price popisuje teenagery, kteří se bojí zkoušet nové věci. Bojí se, protože nároky na ně kladené jsou obrovské. A to je fakt průšvih. Dřív stačilo mít průměr, dneska se od nich chce dokonalost. A když se nedaří? Rodiče se bojí, že když jejich potomek nebude excelovat, tak v životě selže. A tak je tlačí a tahají za sebou. Jenže tím dosáhnou pravý opak. Kluci (a holky taky) se pak neumí vyrovnat s neúspěchem.
A co ta proklamovaná samostatnost? Nepřeháníme to s ní?
Rodiče svým dětem brání v tom, aby se osamostatnily. Dělají za ně moc věcí. Přebírají zodpovědnost za jejich úspěch, jako by to byl jejich vlastní. Jenže autonomie není o tom, že si dělám, co chci. Autonomie musí jít ruku v ruce se zodpovědností. Musím mít svobodu se rozhodnout, ale pak musím nést následky svého rozhodnutí. A to se dnešní rodiče často bojí dopřát.
Executive functions… co to vlastně je?
To je věc! Každý plán, co si v hlavě utvoříme, má na svědomí prefrontální kůra. To je ta část mozku hned nad obočím. A během puberty se tahle část mozku hodně vyvíjí. Vlastně až do 26 let! Takže, i když můžeme teenagery podporovat, musí se to v nich vyvinout samo.
Paradigma shift… to zní dost drsně.
Není to tak hrozný, jak to zní. Ale chce to práci. Rodiče se musí přestat tolik bát a začít se zase radovat z výchovy. A když to udělají, zjistí, že jejich děti jsou v pohodě a že jsou schopné najít vlastní motivaci k úspěchu. Důležitý je naslouchat, vyhnout se mocenským bojům a mít empatii.
Takže žádný zázračný recept neexistuje?
Psychologie se sice hodně změnila, ale zároveň zůstala stejná. Freud už je sice trochu „out“, ale jeho základní myšlenky pořád platí. Nové terapie jako kognitivně behaviorální terapie můžou pomoct, ale univerzální řešení neexistuje. Důležitý je soucit a snaha porozumět druhým. Naslouchat bez odsuzování. To je to nejdůležitější.
A co Vy? Jaký je Váš největší úspěch?
Zní to možná pateticky, ale vždycky, když se mi podaří navázat s mladým člověkem kontakt a zapojit ho do terapie, mám skvělý pocit.
A na závěr? Co byste poradil mladé generaci?
Nebojte se riskovat, dělat chyby a selhat. Chyba není o tom, že děláte něco špatně, ale o tom, že se učíte, jak to dělat správně. A jo, a perte si sami prádlo a uklízejte si pokoj. (Takže to jsou vlastně tři rady).