Tohle je příběh, který se píše těžko. Příběh o boji, který se odehrává v tichosti, za zavřenými dveřmi, v zrcadle. Příběh o anorexii, o sebetrýznění, ale hlavně o cestě k sebelásce. Vypráví ho Anonym, žena z Kanady, vášnivá cestovatelka a spisovatelka.
Anonymní boj s anorexií: Cesta od sebetrýznění k sebelásce
Anonym sama sebe nikdy nediagnostikovala. Nicméně si prošla různými formami psychických obtíží, mezi nimiž vynikal boj s poruchou příjmu potravy, která se nevymykala běžným kategoriím. Co ji k tomu vedlo? Sama to neví jistě, ale tuší, že šlo o mix faktorů. „Měla jsem extrémně nízké sebevědomí. Šikana ve škole a vrozená introvertnost udělaly své. V dospívání jsem byla přesvědčená, že mě nikdo nemá rád. Tak jsem mlčela a hledala strašlivě nezdravé způsoby, jak se s tím vyrovnat,“ říká.
„Kolik kalorií? Ještě hodinu na kole! Vynech večeři, probuď se hubenější!“
Její život se točil kolem Any, jak familiárně říkala anorexii, a kolem hubnutí. „Bylo to jako hlas v mé hlavě, který mi neustále připomínal, jak vypadám. Říkal mi, že každý vidí ty špeky na mně. Že jsem tlustá. Že si nezasloužím štěstí, dokud nedosáhnu cílové váhy.“
Začala pravidelně kouřit, aby potlačila chuť k jídlu. Vytvořila si seznam „dobrých“ a „špatných“ potravin. Pokud zatoužila po něčem ze „špatného“ seznamu, nebo se dokonce nechala zlákat, cítila se naprosto zničeně. Chtěla být anorektička. „Chtěla jsem mít poruchu, a tak jsem si ji vnutila. Stala se z toho posedlost. Na ničem jiném nezáleželo. Bylo to jako tajný milostný poměr.“ Začala myslet na sebepoškozování a sebevraždu. V zoufalé snaze najít úlevu si na zápěstích dělala malé ranky.
Když se ztratí radost ze života
Její stav začal negativně ovlivňovat i vztahy. Přestala se stýkat s přáteli, dokonce i s těmi nejbližšími. „V práci jsem se snažila vypadat pozitivně, ale všichni si všimli, jak hubnu, jak se stravuji a jak se zhoršila moje nálada. Byla jsem podrážděná a občas až krutá.“ Zpočátku se cítila silná a mocná. Měla pocit, že je lepší než ostatní, protože se dokáže ovládat. Ale postupně se to změnilo v toxickou záležitost. Nakonec se propadla do deprese. „Cítila jsem se uvězněná, odporná, poškozená, zahanbená a ubohá. Jediné, co mi v tu chvíli dávalo smysl, bylo posílit svou poruchu, abych se cítila silná sama v sobě.“
Zásadní zlom nastal, když si uvědomila, jak moc její porucha ovlivňuje její celkovou osobnost. Její obvyklý pozitivní pohled na život se pomalu vytrácel. Tušila, že se blíží k místu, kde nechce být. Pochopila, že některé myšlenky a pocity nikdy nezmizí. Pomáhá jí zpomalit a zaměřit se na jednu myšlenku po druhé. Připomíná si, že bez Any je krásnější. Pomáhá jí pozitivní vnitřní dialog, upřednostňování zdraví před vzhledem, vnímání jídla jako priority a obrovská dávka vůle. Protože nerada poslouchá rady, obklopila se lidmi, kteří ji dokázali vyslechnout.
Největší lekce? Být k sobě laskavá
„Stejně jako pro většinu lidí, kteří prošli nějakou formou poruchy příjmu potravy, to byla forma trestu, který jsem si sama uložila. Omezování a zkreslování základní lidské potřeby pro přežití. Smrt v pomalém pohybu,“ říká. Nyní je na cestě k uzdravení a má sílu žít pozitivně. „Věřím v sílu vesmíru a vydala jsem se na duchovní cestu. To mě udržuje v přítomném okamžiku. Samozřejmě, že občas bojuji s depresemi a úzkostmi. Ale zbavení se Any mi umožnilo zaměřit se na kořenové pocity, které mám. Uzdravit se. Být zdravá.“ Neexistuje nic, co by mohlo zabránit tomu, aby se psychické obtíže znovu objevily. Důležité je být bdělá a uvědomovat si, kdy se tyto pocity vracejí.
Rada pro ty, kteří bojují s poruchou příjmu potravy?
„Když jsi v tom, může ti připadat, že jsi na světě úplně sama. Ale pravda je přesně opačná. Všichni ostatní se tam schovávají stejně jako ty. Jen jsou zamaskovaní svými vlastními monstry.“
A ještě jedno sdělení:
„Vzpomínám si, jak jsem se každé ráno probouzela. Neklidný spánek. Hladová a nejistá. Pomalu mi začaly vystupovat kosti z kůže. Každý den víc a víc. Než jsem vstala z postele, pohladila jsem se po těle. Teprve pak jsem se cítila dobře. Otřesená svým úspěchem. Cítila jsem se skvěle, protože jsem vypadala skvěle. Teď jsem v šoku, jak daleko jsem se dostala.“
Je obdivuhodné, že Anonym dokázala svůj život otočit. Je silná a odhodlaná pokračovat ve své cestě k uzdravení.