Říká se o mně ledacos – že jsem umělecká duše, sarkastická a tak. Ale jedna věc mi utkvěla v hlavě: že jsem hodná. Možná až moc. Ale copak je na tom něco špatného? Vždyť nás všechny učili, ať jsme na ostatní milí. Vzpomeňte si na Ellen DeGeneres, která na konci každé své show říká: „Buďte k sobě navzájem laskaví.“ Takže je to správně, ne?
Když je hodnost až na škodu
Psychologové to celé nazývají „přívětivostí“. Zjednodušeně řečeno, příliš se staráte o to, co si o vás myslí ostatní. Jedna studie říká, že pokud vám na tom moc nezáleží, jste v klidu. Ale pokud jste „přívětiví“ až moc, organizujete si život tak, abyste se zavděčili a zajistili, že se lidé kolem vás cítí dobře.
Nezní to špatně, že? Kdo by chtěl být za morouse? Ale jako se vším, i s touhle „přívětivostí“ se to dá přehnat. Pokud totiž neustále toužíte po tom, aby vás měli ostatní rádi, můžete zapomenout na sebe. A to už je kámen úrazu.
Když nedokážete říct ne
Často se mi stává, že se zamotám do situací, které bych normálně nedělala. Jen proto, abych se zavděčila. Prostě neumím říct „ne“ a zároveň si udržet tu image „hodné holky“. A upřímně, většinou to dopadne špatně. Znám to moc dobře. Jsem z toho pak akorát otrávená a zbytečně se trápím.
Jedna psycholožka popsala podobnou zkušenost z dob střední školy: „Být tou hodnou znamenalo být podlézavá, bez vlastního názoru. Souhlasila jsem s ostatními víc, než abych přišla s vlastní myšlenkou. Být moc hodná znamenalo dávat potřeby a touhy ostatních před ty vlastní. Ohýbala jsem se kvůli lidem, kteří by mi to nikdy neoplatili.“ A přesně tak to je, to je ta hořká pravda.
Syndrom „přehnané štědrosti“
Elizabeth Gilbert, autorka bestselleru *Jíst, meditovat, milovat*, píše o své tendenci být nejen štědrá, ale přehnaně štědrá. Říká tomu „syndrom přehnaného dávání“. Jinými slovy, má sklon dát všechno, co je schopná dát, bez ohledu na to, co je příjemci příjemné přijmout. Zkrátka a dobře, snaží se všem vyhovět. Zní vám to povědomě?
Psychoterapeut Jonathan Alpert tvrdí, že „přehnaní dárci“ a ti, co se snaží zavděčit, jdou ruku v ruce. „Přehnaní dárci používají dárky jako způsob, jak získat a udržet si přátele, protože si myslí, že musí být přehnaně štědří, aby je měli rádi,“ říká. Problém nastává, když dárce neustále upřednostňuje ostatní před sebou, až zapomene na své vlastní potřeby. A to už je špatně. To vede akorát k frustraci a vyčerpání.
Proč se to děje?
Nejčastěji ti, co dávají příliš, trpí nízkým sebevědomím. Myslí si, že se musí spoléhat na to, že budou dávat, aby byli viděni v pozitivním světle. Hodí se do klasického profilu lidí, kteří se snaží zavděčit. Často jsou to lidé, kteří mají pocit, že nemají příteli co nabídnout kromě své peněženky. A to je smutné.
Studie ukázala, že lidé nemají rádi ty, co jsou moc štědří. Nelíbí se jim extrémní nesobeckost stejně jako sobectví. Proč? Jednoduše řečeno, vaše neutuchající dávání je nutí vypadat – nebo se cítit – špatně. Takže i když se „přehnaní dárci“ snaží spojit s ostatními dárky, pravděpodobně vyvolají spíše pocity viny než vděčnosti. A to je přesný opak toho, co chtěli dosáhnout.
Je velký rozdíl mezi dáváním, protože chcete, a dáváním, protože si myslíte, že musíte. To první vám může přinést uspokojení, ale to druhé může snadno vést k nevoli – ten pocit, když zaplatíte oběd, protože váš přítel „nemá peníze“, jen abyste o pár dní později viděli fotky z jeho dovolené na Facebooku. Jak si mohl dovolit tohle, ale ne tamto? Znáte to?
Mě čeká ještě dlouhá cesta, než se naučím říkat „ne“. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že nemusím být moc hodná, pokud to znamená, že se dostanu do situací, ve kterých se necítím dobře. Klíčem je komunikovat co nejotevřeněji. Pokud se nám něco nelíbí, je na nás, abychom to změnili. A to platí pro nás pro všechny.