Občas se zdá, že život píše scénáře, které by ani ten nejzvrácenější scénárista nevymyslel. Příběhy, které nám berou dech a nutí nás pochybovat o lidskosti. Ale pak se objeví někdo jako Carissa, a my si uvědomíme, že i v tom nejhlubším bahně se dá najít síla k boji.
Carissa: Od pekla týrání k naději na uzdravení – příběh o síle ducha
Carissa dostala v roce 2013 diagnózu, která by položila na lopatky i silnější povahy: disociativní porucha, bipolární porucha s psychotickými rysy, bludná porucha, generalizovaná úzkostná porucha, schizotypální porucha osobnosti a další. Dnes, po letech boje, žije Carissa relativně normální život. Co se stalo? Jak se dokázala postavit temnotě, která ji obklopovala?
Dětství, které nikomu nepřeju
“Jsem adoptovaná,” začíná Carissa svůj příběh. “Má biologická matka brala v těhotenství drogy. To ze mě udělalo dost odlišné dítě, než jaké si představovali moji adoptivní, silně věřící rodiče. Ne že by byli zlí lidé, ale měli už jednu dceru, “neurotypickou”, tichou a poslušnou. Já jsem neposeděla, měla jsem sklony k násilí… Zkrátka, byla jsem jiná. A jediný způsob, jak to moji rodiče uměli řešit, bylo heslo ‘šetři hůl, zkazíš dítě’. Plácnutí přes ruku přerostlo v bití, pak přišel na řadu pásek a modřiny, které jsem musela skrývat. Jednou mi máma v afektu vyrazila přední zub. Vrchol nastal, když mi táta v šestnácti nebo sedmnácti letech škrtil, v očích nenávist.”
Hledání lásky v temnotě
Carissa hledala únik v náruči kluků. První přítel ji znásilnil, na střední škole ji obtěžovali. V osmnácti utekla z domova a nastěhovala se k rodině ex-přítele. Pracovala za minimální mzdu, hladověla a nakonec se i oni obrátili proti ní. Vrátila se domů a skončila v nemocnici. Po propuštění začala docházet na skupinovou terapii a později i na individuální. Nejvíc jí pomohla hypnóza, arteterapie a EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing). Dostávala i léky, ale trvalo tři roky, než se našla ta správná kombinace a dávka.
“Cítila jsem se naprosto bezcenná, odtržená od reality,” vzpomíná Carissa. “Byla jsem pod takovým stresem, že můj jediný přítel byl někdo, o kom svět tvrdil, že ani neexistuje. Bylo mi strašně, strašně samotné. Hladověla jsem po laskavém slovu, po doteku.” Svět byl děsivý, v hlavě se jí ozývaly hlasy. Měla pocit, že se rozpadla na sedm různých osobností a žádná z nich nebyla šťastná.
Její sociální život trpěl. Měla problém navazovat přátelství a měla pocit, že se jí život vymkl kontrole. “Strašně jsem chtěla jít na vysokou školu, něco ze sebe udělat, odstěhovat se a začít znovu. Ale musela jsem si vzít rok volno a zapracovat na sobě, než jsem mohla být plnohodnotnou součástí společnosti.” Nikomu neublížila, ale měla sebevražedné sklony a začala se řezat, aby se cítila blíž mámě. Kvůli mnoha zničeným vztahům se stala paranoidní a odháněla od sebe lidi. Až později, když se situace zlepšila, potkala Zacha. “Zamilovala jsem se do něj hluboce a zdravě,” říká Carissa. “Jsme silní a on mi pomohl vybudovat si pevnější vztahy s ostatními přáteli.”
Zpočátku se cítila jako rarita. „Říkala jsem si, kdo jiný je jako já? Kolik lidí je sedm různých osobností v jednom těle? Nejsem snad nějaký freak? Začala jsem pochybovat, jestli je můj život vůbec reálný. Přemýšlela jsem o tom, jestli všechno není náhoda a jestli můj život není jen špatná hra Sims. Bála jsem se obyčejných věcí. Když někdo položil nákup příliš prudce, trhla jsem sebou. Zase mě budou bít? Skončí ta bolest někdy?“
Cesta k uzdravení
Neexistoval žádný zlomový okamžik. Carissa se začala měnit postupně, díky neustálému ujišťování a vizualizaci. Díky tomu se začaly zmírňovat symptomy. Navíc její rodiče začali chodit na terapii a to hodně pomohlo. Léky jí pomohly udržet se pod kontrolou. Používala různé techniky. „Vizualizovala jsem si špatné scénáře jako ošklivé bubliny, které mi vylétají z uší a pusy. Vznášely se a já jsem je propichovala špendlíkem. Před spaním jsem poslouchala relaxační hypnózu, abych se naučila ‘vědomě relaxovat’. To mi pomáhalo v krizových situacích.“ Co se týče sedmi osobností, nechala se hypnotizovat a vizualizovala všechny kromě té, která byla její ochránkyní a nejlepší přítelkyní – Desi.
Nejvíc jí pomohlo mít systém podpory a chtít pomáhat ostatním, kteří trpí.
Největší a nejšťastnější lekce, kterou se naučila, je, že je silná. “Byla jsem zneužívaná, týraná, zanedbávaná a zlomená. A přesto tu jsem, bojuju každý den a konečně, po dvaceti letech, mám chvíle klidu, kdy jsem spokojená s tím, kdo jsem.” Carissa se snaží obklopovat pozitivními lidmi, kteří jí nechtějí ublížit.
Její rada pro každého, kdo bojuje s duševními problémy?
“V krizové situaci se snažte uklidnit, zkuste dýchat 7/11 (nádech na sedm, výdech na jedenáct). Až odezní nejhorší, buďte aktivní. Držte se svých dobrých přátel. Ukončete vztahy, které jsou pro vás nebezpečné nebo toxické. Promluvte si se svým ochráncem, pokud ho máte. Pokud nevěříte ve svou vlastní sílu, věřte v ty, kteří ve vás věří. A pokud ve vás nevěří nikdo, koho znáte, vězte, že já ve vás věřím. A pokud jsem pro vás příliš daleko, hledejte podpůrné skupiny na sociálních sítích. Vždycky se najde někdo, komu na vás bude záležet. Absolutně všechno se dá překonat. Ne jste zlomení ani divní. Jste krásná lidská bytost, která byla nucena vidět svět jinak. Jste výjimeční.„
“A taky, když vás lidé zklamou, držte se blízko zvířat. Budou vás milovat bezpodmínečně.”
Je neuvěřitelné, jak daleko se Carissa dostala. Doufám, že jednou bude úplně šťastná. Pomozte mi něco změnit a sdílejte svůj příběh. Pokud vy nebo někdo koho znáte potřebuje bezpečné místo, kde se může svěřit a získat radu, staňte se členem skupiny Mental Illness Recovery Series Group na Facebooku.