Znáte ten pocit, když se vám něco snaží nacpat do hlavy a vy jen kroutíte hlavou? Carl Whitaker to dělal jinak. Místo suchých pouček sázel na humor, provokaci a hlavně – na prožitek. Ne vždy to bylo příjemné, ale vždy to bylo… zapamatovatelné. Byl to takový rodinný terapeut, co si nebral servítky, ale na druhou stranu vám dal tolik, co nikdo jiný.
Kdo byl Carl Whitaker?
Whitaker, takový svérázný chlapík s knírem, co vypadal jako profesor z nějaké staré komedie. Ale zdání klame. Tenhle „profesor“ dokázal rodiny rozesmát i rozplakat, a hlavně – donutit je, aby se na sebe podívaly úplně jinýma očima. Žádné složité diagnózy, žádné tabulky. Jenom selský rozum a intuice, okořeněné špetkou bláznovství.
Symbolicko-experienciální terapie – co to vlastně je?
Představte si, že místo mluvení s terapeutem si s ním hrajete hru. Třeba se navzájem objímáte, děláte grimasy nebo se prostě jen tak bláznivě smějete. Zní to šíleně? Možná. Ale právě v téhle „šílenosti“ se ukrývá síla Whitakerovy terapie. Ukazuje rodinám, že komunikovat se dá i jinak než slovy. Že někdy stačí jenom prožít něco společně, aby se vztahy upevnily.
Provokace jako nástroj
Whitaker se nebál říct věci, které by jiní terapeuti raději zamlčeli. Nebál se provokovat, dráždit a šokovat. Ale dělal to s cílem. Chtěl lidi vytrhnout z jejich stereotypů, donutit je, aby se zamysleli nad tím, co dělají špatně. Někdy to bylo kruté, ale vždycky upřímné.
Hra jako cesta k uzdravení
Whitaker věřil, že hra je klíčem k lidskému štěstí. A že i v těch nejvážnějších situacích se dá najít prostor pro humor a lehkost. Nebral život příliš vážně, a to se odráželo i v jeho terapii. Učil lidi, že se nemusí bát být sami sebou, že můžou být spontánní a hraví. A že právě v tom se skrývá síla rodinného pouta.