Co dál po škole? Přemýšlíš, co bude dál? Cestování, další škola, stáž, práce… nebo se prostě zavřít doma u rodičů? Neexistuje jediná správná cesta, víš? Hlavní je, co sedí tobě a tvému tempu.
Co ti nikdo neřekne
Jsme asi nejvzdělanější a zároveň nejhůř placená generace. Uf. Sama jsem to zažila – před dvěma lety jsem skončila školu. Jako by to bylo včera. Ale nebudu ti nic nalhávat, nestýská se mi. Byly to noci plný pochybností, jestli dělám to, co mám. A víš co? Občas se na to ptám i teď. Ale rozdíl je v tom, že jsem smířená s následky svých rozhodnutí. A to je dost velkej rozdíl.
Pozor na dluhy z mládí
Ve dvaceti si člověk často myslí, že mu všechno projde, protože je mladej. Že se nemusí zodpovídat za svý činy. Ale lidi, kterým ublížíš, zrušený plány, věci, o kterých nelžeš… to všechno se ti jednou vrátí. A pak se divíš, že nemáš tu stabilitu, po který toužíš. Takže než skočíš do něčeho novýho, radši se ohlédni a uhas ty starý požáry.
Když ti dojde, že nežiješ naplno
Dřív jsem se hrozně bála, paralyzovalo mě to. A nenáviděla jsem se za to. Ale naštěstí jsem se z toho dostala. Uvědomila jsem si, že nežiju tak, jak chci. Smrt na nikoho nečeká a lidi se mění, jak se jim zachce. Škody už nenapravíš, ale můžeš se soustředit na teď.
Propadák? V pohodě!
Je jasný, že občas někoho zklameš. Neúspěch patří k životu. Důležitý je se s tím smířit. Vzpomínám si, jak se mi strašně ulevilo, když jsem jako servírka polila chlapíka červeným vínem. Naštěstí mě nezabil. Nebyl ani naštvanej! Byl to prostě fajn člověk a neřešil to.
Ne vždycky to takhle dobře dopadne, ale skvrny od červenýho vína jsou v životě nevyhnutelný. Občas to drhne a je to na prd. Ale tak to prostě chodí. Takže pokud žiješ podle cizích měřítek, zkus se zamyslet, proč rozlíváš cizí víno a ne to svoje. Víno je drahý. A čas, kterej už nevrátíš, taky.
Potenciál? Určitě ho máš!
Těžko říct, kde se dneska skrývá náš pravej potenciál. Ale neznamená to, že tam není. Naše generace se často vysmívá, protože chceme všechno hned. Na Google klik a máš odpověď, swipe a máš rande, žádost o přátelství a máš nový kamarády. Svět je nekonečnej a dostupnej.
Dneska máme práce, který naši rodiče neznali. Oni museli rychle dospět, neměli na vybranou. Museli se postarat o nás. Je snadný to brát jako samozřejmost, zvlášť když se to ztratí v hádce, nedorozumění a stresu, když se snažíme přijít na to, kam v životě směřujeme. A zapomínáme se na sebe a na druhý dívat jako na lidi.
Otázky, který fakt bolí
Je to těžká otázka, když se tě někdo zeptá, kdo jsi a co chceš v životě dělat. Možná bysme se místo ptát se na plány měli ptát, čeho se bojíme. Všechno vychází z dětství, z toho, jak jsme se naučili reagovat na život.
Já se bojím umírání a toho, co bude potom. Bojím se, že se lidi nebudou starat. Že se stanu jen číslem v systému. Bojím se, že se jednoho dne probudím stará a zjistím, že jsem se nerealizovala. Pořád přemýšlím nad tím velkým obrazem, protože mě to drží nad vodou, když mi je nejhůř. Když sedíš sám ve studni, můžeš se jen dívat na hvězdy a nechat si je zachovat zdravý rozum. Ale strach není konec, je to jen začátek. Jakmile si to uvědomíme, bude snazší přiznat si, co od života vlastně chceme.
Neboj se srovnání
Někdo ví, co ho baví, od malička a jde si za tím. Někdo na to přijde později. Důležitý je se přestat srovnávat s ostatníma. Že je tráva u sousedů zelenější? Blbost. Není to závod. Tvoje nejlepší kamarádka se vdává? Super! Tvůj kamarád dostal vysněnou práci? Paráda! A ty? Ať jsi, kde jsi, buď vděčná, že žiješ a ber život krok za krokem. Věř, že ti vesmír bude nakloněnej, ale nečekej, až ti všechno spadne do klína. Je rozdíl mezi pasivním životem a tím, že nemáš všechno naplánovaný, ale pracuješ na sobě.
Nedávno jsem seděla s kamarádama na verandě. Pili jsme heřmánkový čaj a bavili se o tom, kde chceme v budoucnu bydlet. Bylo to mnohem lepší než jít do baru a zabíjet si mozkový buňky. Ticho bylo tak čistý, že umožnilo upřímný rozhovory. Dívala jsem se, jak si její táta hraje se psama a všechno se zdálo tak jednoduchý a správný. Zajímalo mě, jaký byl jeho život, když byl v našem věku. A představovala jsem si, že to bylo asi stejně divoký. A vidět ho v tak klidným stavu mi dalo naději, že tam jednou taky budu.
Škola není všechno
Škola je fajn místo, kde se můžeš učit o tom, co tě zajímá. Ale není to všechno. Život tě naučí nejvíc, když to nejvíc posereš. Neúspěch tě naučí odolnosti. A s perfektníma známkama a hladkou cestou nerosteš. To je strašná iluze. Do školy by se mělo chodit s tím, že je to místo, kde musíš bejt, aby se ti splnily sny. Ale všechno je to jen teorie a skutečný zkušenosti ti dají tu nejlepší zkoušku.
Dokud něco nezkusíš, nevíš, do čeho jdeš. Je to děsivý, protože se asi ptáš, jestli to všechno úsilí, ty roky ve škole a ty prohýřený noci stály za to. Možná zjistíš, že nechceš dělat to, co jsi studovala. A víš co? Stává se to mnohem častěji, než si myslíš. Je v pořádku se rozloučit, dát si pauzu a dělat něco úplně jinýho. Odbočit z tý normální cesty a jít za tím, co ti nakonec připadá správný. Lidi si často myslí, že si musejí vybrat jednu vášeň, ale ve skutečnosti si vášeň vybere je.
Nejlepší je jít si za svym
Z vlastní zkušenosti vím, že je lepší se potýkat s problémy, když jdeš za tím, co máš rád, než se stát závislým na vydělávání peněz bez jakýhokoli růstu. Lidi si myslí, že existuje nějaký datum spotřeby, kdy už nemůžeš studovat. Ale to záleží jen na tvojí vůli. Nikdy není pozdě. Všichni chtějí ten vysněnej život, ale nikdo není ochotnej projít si tu bolest, odmítnutí a nejistoty, co jsou po cestě. Žijeme v době instantní gratifikace, kde čekáme, že se věci prostě stanou. Je to nebezpečnej způsob myšlení, protože vede jen ke stagnaci a bahnu.
Mluv o tom
Myslím si, že když přestaneme hrát divadlo a uvědomíme si, že se všichni nějakým způsobem snažíme dostat tam, kam chceme, a budeme si navzájem pomáhat, místo abychom se viděli jako konkurenti, lidi by se cítili líp, když by mluvili o svých obavách o budoucnost. Všichni směřujeme k jednomu cíli, tak proč tolik tajností ohledně tý bolesti, kterou potlačujeme? Je v pořádku to posrat a uvíznout v limbu. A je v pořádku bejt tou nejhorší verzí sebe sama. Je to všechno součást cesty, tak proč se okrádat o každou příležitost bejt sám sebou, syrovej a autentickej? Žijeme v kultuře, která je naleštěná filtry, kontrolou pravopisu a Photoshopem. Je těžký najít sám sebe, když neustále hraješ představení pro celý svět. Může to bejt dusivý.
Je těžký bejt motivovanej, když nevíš, kdo jsi. Takže se neobviňuj, když nemáš žádný ambice. Nedělá tě to horším člověkem. Byly dny, kdy jsem si myslela, že už se nikdy nepozvednu. Bála jsem se a chtěla jsem se ještě víc uzavřít před světem. Všechno se zdálo tak bezvýznamný. Pomohlo mi, když jsem si vybrala jednu věc, na který mi záleželo, a úplně jsem se do ní ponořila. I když to začalo jen jako nevinný koníček. Někdy stačí jen tohle, aby se věci konečně pohnuly.
Doufám, že máš odvahu bejt tím, kým máš bejt. Doufám, že ať už bude cesta jakkoli hrbolatá, neuvidíš konflikt jako konec, ale jako test tvý síly. A doufám, že najdeš někoho – ať už je to rodina, přítel, kolega nebo milenec – se kterým budeš moct sdílet svoje neúspěchy i úspěchy. Je důležitý věřit, že to, kdo jsi, stačí k tomu, abys zvládl tu cestu, kterou máš jít – a ta cesta je uvnitř tebe. Hodně štěstí.
Zdroje:
Schwarzenegger, K. (2014). I Just Graduated…Now What? Honest Answers From Those Who Have Been There. NY: Crown Publishing Group.