Všichni jsme tak trochu „ulítlí“. Máme svoje dny, nálady, zvyky. Někdo si potřebuje před spaním přečíst kapitolu knížky, jiný usíná jen s puštěnou televizí. Ale co když ty „ulítlosti“ začnou zasahovat do běžného života? Když se stanou pevnou součástí toho, kdo jsme, a začnou nám (nebo našemu okolí) komplikovat život? Pak už se nemusí jednat jen o „osobní kouzlo“, ale možná o něco hlubšího.
Co jsou poruchy osobnosti? Charakteristiky a diagnostika
Osobnost. Slovo, které používáme denně. Ale co to vlastně je? Představte si mozaiku. Jednotlivé střípky jsou vaše vlastnosti, emoce, myšlenky, reakce na okolí. A porucha osobnosti? To je, když je ta mozaika trochu „rozbitá“. Když střípky nedrží pohromadě, nebo jsou dokonce úplně mimo.
Když se „já“ stane problémem
Poruchy osobnosti nejsou jako chřipka, kterou prostě přeléčíte. Jsou to hluboce zakořeněné vzorce chování a myšlení, které ovlivňují všechno. Od toho, jak vnímáte sami sebe, přes vztahy s lidmi, až po to, jak reagujete na stresové situace. Představte si to jako starý gramofon s poškrábanou deskou. Pořád dokola hraje tu samou „písničku“, i když byste rádi slyšeli něco jiného.
Kdo je ohrožen?
Neexistuje jeden konkrétní „typ“, který by byl k poruchám osobnosti náchylnější. Může to být kdokoliv. Genetika, dětství, trauma – to všechno hraje roli. A jak se říká, „štěstí nechodí samo“. Často se k poruše osobnosti přidruží i další problémy, jako jsou úzkosti, deprese, nebo závislosti.
Jak poznat, že „něco není v pořádku“?
Diagnostika poruch osobnosti je běh na dlouhou trať. Neexistuje žádný „test z krve“, který by ji potvrdil. Je to komplexní proces, který zahrnuje rozhovory s odborníkem, psychologické testy, a pozorování chování. A co je nejdůležitější – sebereflexe. Umět se podívat na sebe upřímně, a přiznat si, že s něčím bojuju.
Druhy poruch osobnosti: Od „drama queen“ po „samotáře“
Existuje celá řada různých poruch osobnosti. Každá má svoje specifické rysy. Někdo je dramatický, touží po pozornosti, a neumí se vyrovnat s kritikou (histrionská porucha osobnosti). Jiný je zas nedůvěřivý, podezíravý, a vidí v každém potenciálního nepřítele (paranoidní porucha osobnosti). A pak jsou tu ti, co se izolují od světa, nemají zájem o vztahy, a žijí ve svém vlastním vesmíru (schizoidní porucha osobnosti).
Léčba? Jde to vůbec?
Dobrá zpráva je, že ano! I když to není jednoduché. Terapie, ať už individuální nebo skupinová, může pomoct. Klíčové je najít si odborníka, kterému důvěřujete, a který vám „sedne“. Terapie pomáhá porozumět svým vzorcům chování, naučit se nové způsoby, jak reagovat na situace, a zlepšit vztahy s lidmi. Někdy se k terapii přidávají i léky, které pomáhají zvládat doprovodné problémy, jako jsou úzkosti nebo deprese.
Když nevíte kudy kam…
Pokud máte pocit, že se vás tento článek dotýká, neváhejte a vyhledejte pomoc. Není to ostuda. Naopak, je to projev síly. Mluvte s někým, komu důvěřujete. S rodinou, s přáteli. A hlavně – nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Protože někdy, i když se nám zdá, že jsme v bludišti, existuje cesta ven.